Mstitel Keanu Reeves
Akční snímek John Wick 2 je lepší než první film z roku 2014. Ovšem slovo „lepší“je třeba chápat v žánrovém měřítku projektu, který režírují kaskadéři a píše autor tuctových historek s Dolphem Lundgrenem.
Když chce jít špičkový zabiják přezdívaný Strašák na odpočinek, měli by mu ostatní vyhovět, pokud nechtějí skončit zastřelení, podřezaní, uškrcení, případně probodnutí tužkou. Platilo to pro první příběh Johna Wicka, platí to i pro druhý díl, jenž vstupuje do kin.
V platnosti zůstává rovněž varování, že co považuje skalní milovník akce za dotek ráje, může v očích jiných diváků vyhlížet jako slátanina. A nebudou daleko od pravdy.
Vyslanec smrti
Jediným důvodem existence Johna Wicka je prostě krvavý balet, liší se pouze způsob jeho zpracování. Ve „dvojce“začíná takřka bondovskou dílčí epizodou před hlavním dějem, sledem rvaček a automobilových honiček nočním velkoměstem ve stylu Rychle a zběsile, kde si Keanu Reeves coby mstitel Wick vyřídí účty z minula, aby pak v ruštině nabídl mír a zmizel do své samoty se psem, vzpomínkami a obrazovou manýrou od deště po sprchu.
Trvá, než se znovu, jistěže nedobrovolně, vrátí do hry pod vypelichanou záminkou typu „minulost si tě najde“. A protože přítomnost mu zase rozmetají v trosky a budoucnost mu nabízí výhradně odplatu, nemá jinou volbu než oprášit zbraně a tvářit se osudově – což Reeves činí bezmála sebeparodicky.
Naopak akci si osvojil na jedničku, ostatně v bojovém studiu režírujících kaskadérů sám často trénoval. Navíc v pokračování dostane jeho hrdina bohatší výzbroj než agent 007 a k tomu pohledné kulisy Říma včetně slavnosti s nádechem dekadence 21. století. Mimo akci jsou situace strojené a dialogy přepjaté jako ve Hře o trůny, padají tu teatrální výrazy „vyslanec smrti“či „po svém jsem žila, po svém zemřu“, ale s bojovými scénami se John Wick 2 pokaždé nadechne.
Výtvarná stylizace
Panika v davu při střelbě na koncertu i přízračně nasvícené katakomby mají svou působivost, byť hostí jen ateliérovou choreografii přestřelek, v lepším případě „ručních“ soubojů ve dvou. Ještě propracovanější než minule je hlavní ozdoba cyklu, rekvizity a rituály tajné zločinecké organizace, i když člověk musí přijmout, že do ní patří každý druhý občan od holubářů po bezdomovce a že za celé dvě hodiny takřka nezahlédne policistu.
Jako nečekaný bonus „dvojky“se zato dostavují pěkné výtvarné nápady; kulky svištící vodotryskem či zrcadlovým labyrintem přidají na efektu stejně jako památkové či muzeální prostředí vždy s přiléhavou hudbou, kde se odehrávají klíčové bitky. Pravda, místy je John Wick 2 až směšně přestylizovaný, aspoň se však od žánrových kolegů liší. A s akcí se opravdu vytáhl. Jen by aktéři neměli mluvit, neřkuli hrát.