Jedna malá zásluha sira Winstona

Dnes je to šedesát pět let, co ve Velké Británii zrušili občanské průkazy. Vláda Winstona Churchilla toto rozhodnutí přijala 21. února 1952.

Život a dílo sira Winstona byly tak rozsáhlé, že tahle drobnost v tom lehce zapadne: muž, který po většinu svého života budil vášně a kontroverze, nakonec neskončil zapsán v dějinách jako kuriózní výstředník s bohatýrskými sklony, ale jako velmi vážená persona, jeden z největších státníků a klíčová osobnost evropských, ba světových dějin. Na svou příležitost, kterou byla druhá světová válka, si musel počkat až do 65 let.

Jeho zásluhu na likvidaci absurdního byrokratického přežitku, jímž občanské průkazy bezpochyby jsou, nemá smysl přeceňovat, je to skutečně jen detail. Ale detail veskrze sympatický. V Británii se přitom povinné občanky zavedly poprvé za první světové války, znovu pak v roce 1939 v souvislosti s počínající válkou druhou. Zatímco v prvním případě byly zrušeny hned v roce 1919, v druhém je socialistická vláda Clementa Attleeho (který občanky v roce 1939 také zavedl) nechala v platnosti a zrušili je až konzervativci práce v roce 1952.

Od té doby vzniklo několik pokusů průkazy znovu zavést, naposledy (opět) levicová vláda Tonyho Blaira v roce 2006 prosadila zákon o povinných průkazech a s tím souvisící špiclovskou databázi obyvatel. Systém nezačal ani plně fungovat, zrušili ho konzervativci spolu s liberály po volbách v roce 2010.

U nás si to bez občanských průkazů ani nedokážeme představit, poslední vhodná chvíle k jejich zrušení byla asi po zhroucení totality v roce 1989. Hlavním argumentem Britů, proč občanky rušit, případně nezavádět, je právě svoboda individuality, ochrana občana před zbytečnou kontrolou ze strany státu a před nadměrnou byrokracií. Těmito a podobnými hesly se i u nás v této době ohání kdekdo, na občanské průkazy – a třeba taky na další přežitek, ohlašovací povinnost v podobě trvalého bydliště – se dosud nepřišlo. A asi už nepřijde, v době posedlé strachem, bezpečností, státem ve všech podobách a ochranou identity právě tím, co jí nejvíc škodí – tedy i povinně nošenou průkazkou – na to nějak není ani pomyšlení. Přesto není špatné si tohle malé britské výročí připomenout.