Devadesátiletý pétépák porazil Chovance
PRAHA Dnes devadesátiletý Vladimír Ráček musel na vojnu těsně po komunistickém převratu. Když pak do armády nastoupili po reformách dle sovětského vzoru politruci a na přednáškách slyšel, jak kritizují katolické náboženství, jako věřící se nahlas ohrazoval. A dokonce tehdy domluvil, aby vojákům na oplátku udělal přednášku kněz. „Aby nám pověděl o náboženství někdo, kdo tomu skutečně rozumí,“usmívá se dnes Ráček.
Nadřízení, kterým velel ministr obrany a Gottwaldův zeť Alexej Čepička, však debatovat nechtěli. Ráček místo zbytku vojny vyfasoval tábor nucených prací pomocných technických praporů. Jako více než 40 tisíc dalších lidí. Mnozí z nich z politických důvodů.
Ráček je však mezi „pétépáky“unikátem. Devadesátník celých sedm posledních let nevzdal spor o 16 200 korun odškodného, které mu náležejí dle rozhodnutí vlády. Navzdory odmítnutím tří ministrů vnitra s týmy právníků, kteří požadovali jiná potvrzení. Teprve minulý týden Ráček u pražského městského soudu porazil ministra Milana Chovance.
Mninistr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) utrpěl minulý týden u pražského městského soudu porážku v neobvyklém soudním sporu. Zvítězil nad ním devadesátiletý Vladimír Ráček, který se posledních sedm let snažil od ministerstva získat odškodné 16 200 korun. I přesto, že za komunismu strávil měsíce v táboře nucených prací, byla rozhodnutí ministerstva až doteď odmítavá.
Dodatečného odškodnění za to, že na začátku 50. let minulého století kvůli náboženskému přesvědčení dřel u pomocných technických praporů (PTP) devět měsíců, se ale nejspíš nyní skutečně dočká.
„Už jen ze zásady jsem to rozhodně vzdát nechtěl. Za války jsem vychodil Baťovu školu. A Baťa říkával, že nechce slyšet, proč to nejde, ale jak to jde. Ministerští úředníci ale pořád hledali naopak, proč to jít nemůže,“popsal Ráček, který se o pártisícové odškodné chce podělit s vnoučaty a oslavit to s kolegy z pardubického svazu PTP.
Spíše symbolické peníze mu ministerstvo vnitra až doteď tvrdošíjně odmítalo přiznat s tím, že by na to potřeboval jiné potvrzení, než předložil. O náhradu usiloval dle usnesení vlády, které vězněným obětem komunistického režimu přiznává 1 800 korun za každý měsíc nesvobody jako náhradu za dovolenou, co mít oni nemohli.
John, Pecina i Chovanec
Že to pro Ráčka na rozdíl od tisíců dalších „pétépáků“neplatí, svým podpisem šmahem stvrzovali ministr Radek John (VV), Martin Pecina (ČSSD) a naposledy právě Chovanec. Navzdory svému vysokému věku a tomu, že nemá právnické vzdělání, se komplikovanými rozklady až do předloňska bránil Ráček sám.
„Pan Ráček je dokladem toho, že občan – je-li vytrvalý – může i třeba v devadesáti letech vést úspěšně spor s ministrem, který má k dispozici tým kvalifikovaných právníků. I vzhledem k výši odškodnění do toho řada jiných vůbec nejde nebo to brzy vzdá,“shrnul advokát Lubomír Müller, který Ráčka nakonec poslední dva roky zastupoval u samotného soudu a věnuje se rehabilitaci řady obětí komunismu.
U pomocných technických praporů, které vznikly v roce 1950, skončilo až 60 tisíc lidí, které komunisti považovali za příliš nespolehlivé na to, aby jim svěřili zbraň. Často to byli studenti, odpůrci režimu nebo později třeba i lidé s kriminální minulostí.
Ráčka ozbrojená eskorta do PTP v Mimoni odvedla přímo z vojny, protože se ohrazoval proti výpadům politruků vůči náboženství. Navíc měl i další vroubek. Těsně po skončení války se s kamarády rozhodl, že vyrazí pracovat za Janem Baťou do Brazílie. Okupačními zónami v Evropě se ale nakonec do zámoří nedostali. Místo toho pak Ráček pracoval jako pomocník u americké armády. Do Československa, které procházelo komunistickým převratem, se vrátil, jakmile se dozvěděl, že jeho matka onemocněla.
Vnitro přitom má možnost ještě proti vyplacení náhrady za komunistické perzekuce Ráčkovi podat kasační stížnost. Zatím se podle své mluvčí Hany Malé seznamuje s rozsudkem. „Od roku 2009 přiznalo ministerstvo přes sedm tisíc jednorázových příspěvků. Pouze třicet rozhodnutí bylo zrušeno správními soudy. Ministerstvo vnitra následně vždy respektovalo právní názor vyslovený v pravomocném rozhodnutí správního soudu,“brání se Malá.