Ještě to jde, dokazuje Bába z ledu
Dvojí naději poskytuje snímek Bohdana Slámy Bába z ledu, který jde zítra do kin. Jednak příkladem hrdinů, že vždycky se dá začít znovu, jednak důkazem, že český film se ještě umí nadechnout.
Zprvu vypadá jako pozdní romance náhle vzdorovité babičky, která otřese zaskočenými rodinami jejích synů, ve finále se však zlomí v akt sebeosvobození i bez berliček sladkobolné love story.
To je jedna z předností snímku Bába z ledu. Druhou představuje inteligentní humor na hraně černé grotesky a třetí herecká hitparáda, do níž bez obvyklých ostrých hran dobře zapadnou jak děti, tak mnozí neherci z řad otužilců.
Rodinná pospolitost
Přitom by představitelka titulní role Zuzana Kronerová bez problémů i beze slov utáhla celý film sama – ostatně jako jeho úvod, kde němými úkony od čadícího kotle přes natáčky ke sporáku vystihne rituál vdovy, směřující veškeré své úsilí k tradici pospolitého sobotního oběda pro oba syny s jejich rodinami.
A když se sejdou u stolu, napětí se dá krájet: Marek Daniel coby věčně zadlužený snílek a muž hořce vědoucí Petry Špalkové, Václav Neužil jako bohatý pragmatik ustupující své ženě, ledové královně Tatianě Vilhelmové, která si z tchyně dělá služku, a děti jako svědci i objekty pseudovýchovných výstupů kolem mobilu v záchodu.
Kouzlo trapasů
Povinné rodinné sešlosti inscenuje Sláma s citem pro výbušné kouzlo trapasů – třeba když na upjatou domácí oslavu dorazí netušený, navíc lehce výstřední nápadník babičky i se svou ochočenou slepicí, která posléze onemocní depresí.
Ale zároveň si jako scenárista hlídá, aby napohled bizarní kroky svých postav racionálně motivoval, počínaje seznámením s až operetně dojemnou otužileckou partou a konče praktickým důvodem, proč do ledové vody vkročí i hrdinka.
Originální pomůcky
Zvláštní kapitolu zosobňuje Daniel Vízek, představitel vnuka Ivánka, který s nevídanou přirozeností prochází situacemi obtížnými i pro dospělého profesionála, k nimž patří třeba školní šikana nebo volba spojence mezi dospělými.
Třígenerační příběh se zimními kulisami a s nenásilně pozitivní náladou se nebojí originálních pomůcek penzistického sexu, něžně potrhlých maškarád ve stylu Marilyn Monroe ani trochu již obehraného, ale v podání Pavla Nového znovu osobitého nátěru posledních mohykánů, hlasatelů velkohubé mužské svobody, za jejichž furiantskou fasádou se skrývá nedospělý strach ze zodpovědnosti.
Pravda, v poslední třetině, kdy začne hrdinka odhalovat milencovu minulost, se tempo vyprávění zbrzdí a nabírá povážlivý sklon k melodramatickým gestům. Naštěstí Kronerová ustojí se zralou věcností výrazu i okamžiky, kdy najde odvahu promluvit, ba dokonce řídit všechno a všechny, jimž dosud poddajně ustupovala, a hlavně sílu přiznat si pravdu o vlastních dětech, partnerech i sobě samé.
Víc smíchu než smutku
Prostě Bába z ledu reprezentuje film, který má co sdělit a dělá to přitažlivě. Žánrově se blíží typicky české škole tragikomedie, nabízí však daleko více smíchu a mnohem méně teskné rezignace, než by člověk čekal od tvůrce Čtyř sluncí, Venkovského učitele nebo Štěstí.
A hlavně obnovuje důvěru v český film, i kdyby to mělo být třeba jenom pro hrstku diváků, kteří jsou ochotni to ještě jednou zkusit.