A TEĎ ŘEKNI Á Á Á

Bojím se zlých lidí, opuštěných domů, pavouků a těsných prostor. A od letošní zimy taky věty: Mami, mě bolí asi v krku.

„JÉ, MAMI, SNĚŽÍ!“ZAJÁSÁ DĚTSKÝ HLÁSEK. „A JÁ SE NUDÍM!“UNUDĚNÉ DÍTĚ, TO JE NĚCO MEZI ŠTĚŇÁTKEM, KOMÁREM A ČASOVANOU PUMOU.

Ahoj, jak se máš? Ta ženská v kulichu je mi povědomá, ale špatně vidím na dálku. Navíc dost divně huhňá. „Ahój!“zdraví nadšeně moje dítě stejně starého chlapečka. Péťa! „Ježíš ahoj! Já tě v tom kulichu vůbec nepoznala!“poznávám konečně maminku Kláru. Klára si drží decentní odstup. Něco na ni totiž asi leze, vypadá to jako malá rýma, ale kdo ví. A tak stojíme před školkou a musíme vypadat jako dvě vyjednávačky. Kousek od nás zakašle holčička, kterou vede další maminka do školky. Usměju se na ni. Nepochybuju, že je to jen dozvuk některé z těch nemocí, které se plíží kolem. Blíží se Vánoce a já jsem ráda, že se nám všechny ty virózy a nemoci vyhnuly.

1. LEDNA

Dítě začalo trochu pokašlávat a stěžuje si, že ho bolí hlava, to bude z toho polehávání před televizí a novým Xboxem. Venku je krásně. Konečně pořádná zima! Jdeme na procházku, čerstvý vzduch mu udělá dobře. A opravdu. Když se honí s několika dětmi před petřínskou rozhlednou, má krásně červené tvářičky a k obědu pak sní celou porci svíčkové se třemi knedlíky.

NOC NA 2. LEDNA

Dítě začalo zvracet. To trochu komplikuje situaci, protože shodou okolností 2. ledna začíná pracovní týden, ale nepanikařím. Ráno je dítě pobledlé, má zvýšenou teplotu a vyzvrací všechno včetně čaje. Napíšu do práce, že s ním musím zůstat doma a budu psát to, co jsem si naštěstí stihla před Vánocemi nasbírat. Za okny pracovny poeticky mrzne, dítě leží před televizí obklopené sušenkami, ovocem a dětskými časopisy. Začínám psát článek.

„Maminko, já půjdu asi blinkat,“hlásí dítě. Postojíme společně u záchodové mísy, dokud nevydáví pár sušenek. „A bolí mě hlava.“

Připravím studený obklad, slabý odvar z heřmánku a naladím dětský kanál. Obývákem se rozesměje Spongebob v kalhotách.

„Tak hezky odpočívej, maminka půjde zase na chvíli pracovat, ano?“„Tak jo.“Usedám k počítači s pocitem ženy, která to má všechno pevně pod kontrolou.

„Maminko? Já půjdu asi zase blinkat.“

„Tak jak to šlo?“ptá se večer zvesela otec. Sedím před obrazovkou počítače, na kterém bliká zhruba dvacet řádek z mé reportáže.

„No. Zítra půjdeme asi k doktorce.“

4. LEDNA

Nemoc se vyvíjí poměrně drsně. Zvracení vystřídalo bolení v krku a ošklivý kašel. Ale naštěstí máme babičky, které vypomůžou. Když vybíhám z domu, připadám si lehká jako motýlek. Sice trochu opatlaný mastný motýlek, ale to je fuk. Jsem volná! Cítím se trochu provinile, i když jsem udělala všechno, co bylo potřeba. Poseděla jsem v čekárně plné kašlajících dětí, vyslechla si rady doktorky a nakoupila všechny sirupy a stříkátka do nosu. Nic z toho zatím nezabralo, ale to se poddá. A kromě toho mám celý den na to, abych konečně dopsala ten článek.

„Tak co, jak to šlo?“ptám se večer babičky. „Ale, tak dobrý. Moc toho nesnědl, trochu se nudil, ale myslím, že už je to lepší.“„Nedáš si ještě kafe?“nabízím. „Ale ne. Už půjdu.“

5. LEDNA

„No, něco na mě asi vlezlo,“ozve se huhňavý hlas babičky v telefonu a následuje záchvat kašle. „Tak se vylež. Dneska s ním zůstanu doma a přes víkend to už bude lepší,“ujistím ji a jdu napsat do práce. Uděláme si s malým hezký domácí víkend, budeme kreslit, malovat, číst, tvořit. Všechny ty věci, na které nemáme normálně čas.

9. LEDNA

„Ahoj, Marti, tak jak mu je?“ptá se babička číslo dvě. Přijela hlídat. Nemoc se přes víkend změnila z rýmy a kašle na laryngitidu. Jednu noc jsem strávila u otevřeného okna s telefonem po boku. Klidná rozvaha se měnila s každým typicky štěkavým zakašláním v paniku.

„Ahooj, babičko!“volá vesele dítě. Je mu trochu lépe. Vybíhám z domu. Před sebou mám celé pondělí bez toho, abych vyráběla zvířátka z plastelíny, četla pohádky, hledala cestu do bludiště, nacházela sedm rozdílů, opakovala dvacetkrát po sobě: „Nepůjdeš si na chvíli hajnout?“„Co ti na tom zase nechutná?“

„Tak co, jak to šlo?“ptám se večer babičky číslo dvě. „Jo, dobrý,“odpoví zvesela, ale tu únavu v obličeji nezamaskuje.

„Ahoj, právě jsme se vrátili od doktorky, Vašek má spálovou angínu, takže příští víkend je zabitej,“píše večer kamarádka. Píchne mě u srdce. Spálová angína, to je ono! Navíc na školce viselo upozornění na výskyt spálové angíny. „Jak to vypadá, prosím tě?“„Bolí ho trochu v krku a má zvýšenou teplotu, jinak nic. Ale streptokok vyšel pozitivně.“

Toho večera projedu všechny odkazy na Googlu včetně emimino.cz.

Je to jasný. Máme spálu. A ještě jsme nakazili minimálně jednu babičku.

10. LEDNA

Venku je bílo, až z toho zabolí oči. Sníh na chodníku příjemně křupe. „Mami, a kdy půjdeme bobovat?“

„Uvidíme, co řekne paní doktorka, jo?“

„Řekni ááá... Ne, spálová angína to určitě není, jak jste na to přišla?“ptá se doktorka, když vyndá dítěti špachtličku z pusy a pečlivě ho prohlédne. „É, no. Ve školce ji dostalo hodně dětí, tak mě to napadlo...“

„Nechte ho ještě pár dní doma, kdyby se to nelepšilo, zavolejte. Chcete napsat ošetřovačku?“

„Ale ne. My to nějak zvládnem.“

Dítě si spokojeně vezme další bonbon, lízátko a obrázek a jedeme domů. Cestou se podívám na předpověď počasí, mrznout a sněžit ještě bude. Boby stihneme.

„Budu psát doma, jo?“posílám řečnickou otázku do práce a usedám k počítači, zatímco dítě zapíná televizi s dětskými pořady. Ještě že existují. Než skončí Ricky, Dicky, Tricky and Dawn, Spongebob v kalhotách a Alvin a Chipmunkové, mám napsané skoro tři strany.

„Jé, mamí, sněží!“zajásá dětský hlásek. „A já se nudim!“

13. LEDNA

Unuděné dítě, to je něco mezi štěňátkem, komárem a časovanou pumou. V hlavě mi bzučí. Do dnešního dne jsem si myslela, že nejhorší hlas má ta zelená příšera z Alzy. Ale to jsem ještě neznala Chipmunky. Jejich zpěv se mi zarývá přímo do mozku. „Nechceš si zase chvíli hrát s legem?“zkouším to. „Né!“Jak nečekané. „Možná se zblázním,“píšu kamarádce, když usedám v teplácích k počítači. Pohled do zrcadla mě ujistí v tom, co si myslím už týden. Vypadám hrozně. Mastné vlasy, oteklé oči, rezignovaný výraz. V hlídání jsme se prostřídali s otcem. Na dnešek jsem si tajně plánovala babičku dvě, ale ta je nemocná. Školkový virus se s ničím dlouho nemazlí, natož s babičkami. Když slyším její chraplání do telefonu, zaplaví mě výčitky svědomí. Nechápu, že jsem pořád ještě zdravá. Možná jen podvědomě tuším, že si nemoc nemůžu dovolit.

„Já ho budu mít doma do pátku, to mi jebne. ATB dobírá ve čtvrtek a pak bude muset ještě dodržovat klid,“ujistí mě zpráva, že nejsem zas taková krkavčí matka. Dívám se z okna do mrazivého dne, v dáli se rýsují obrysy motolské nemocnice. Představuju si pacienty, kteří tam leží. Odpočívají. Sami. Můžou si třeba číst. Nebo spát... „Mami, já chci něco k jídlu.“„Dám ti polívku.“„Tu nechci.“„Párek?“„Ne.“„Tak ti nakrájím jablíčko.“„Ne.“„A co teda chceš?“„Bonbonky.“„Ne!“Dohadování. Hádka. Pláč.

16. LEDNA

Vedu dítě do školky. Jupííí. Máme to za sebou. „My byli doma měsíc,“svěří se mi jedna maminka na zastávce autobusu,

když mířím do práce. „Nejdřív Karlík, pak Pepík, pak manžel a já. Už jsem měla strach kvůli práci.“

Ano. Samozřejmě. Všichni zaměstnanci mají nárok na ošetřovné. Ale neznám matku, která v klidu nahlásí měsíc doma s nemocným dítětem. Cestou autobusem si vyměníme všechny dosavadní zkušenosti, porovnáme průběh nemocí a popřejeme si hodně štěstí.

17. LEDNA

Na bobech to sviští. Dítě je šťastné a nadšené. Vydržím na kopci mrznout celou hodinu, než zavelím k cestě domů. Sníh se drží a probleskuje pod rozsvícenými lampami. Romantika. Před spaním donutím dítě vypít šípkový čaj s medem, přečtu mu pohádku a naložím se do vany. Konečně normální život. „Nepojedeme o víkendu na hory?“píšu kamarádce plná energie. Skoro do půlnoci vybíráme, kam pojedeme. Asi na Ještěd.

18. LEDNA

„Mami, mě asi bolí v krku.“Tu větu nechám chvíli viset ve vzduchoprázdnu. Třeba se mi jen zdála. Třeba zase tiše zmizí. Otevřu oči, ale pořád tam je. „Určitě, nebo asi?“„Asi určitě.“Změřím dítěti teplotu. Je normální. „Třeba to přejde.“

19. LEDNA

„Takže Vašek 38,7 a že ho trochu bolí v krku, ráno jdeme k doktorce,“píše kamarádka. „Vítejte v klubu,“odepisuju a vůbec se u toho neusmívám. Bolení v krku nepřestalo a jsme opět doma. Zkoušela jsem volat babičkám, ale obě jsou nemocné. Do pátku se střídáme s otcem. Půl dne on, půl dne já. Nakoupila jsem hodně ovoce, sušenek, nové pastelky, omalovánky se zvířátky a jeden bylinný čaj na nervy. Venku pořád mrzne a zase nasněžilo. Děs. Co je tohle za zimu?

21. LEDNA

„Ve školce bylo asi pět dětí, učitelky jsou taky nemocné,“dozvídám se od jedné z maminek. Zbytek zdravých dětí hlídá paní ředitelka. Tohle už vážně přestává být normální. Obvolám další kamarádky. A nemýlím se. Letošní leden je nemilosrdný. Jakmile nějaká z nemocí navštíví rodinu, jen tak ji neopustí. A tak se střídají děti i rodiče.

„Mě to naštěstí chytlo v době, kdy byla nemocná Maruška, takže jsme byly doma spolu,“osvětlí mi nový význam slova „naštěstí“jedna kamarádka. „Nám školku dokonce na týden zavřeli,“vysvětlí druhá. „Já už nic nekomentuju. Začali jsme před Vánoci a jedeme doteď. Já i manžel na antibiotikách, ale do práce chodíme. Hlídají babičky nebo se snažím pracovat z domova, ale znáš to,“zní rezignovaně třetí. Ano. Znám to. Otevřený počítač a Chipmunkové uprostřed hlavy.

24. LEDNA

„Je opravdu škaredá sezona. Velká nemocnost je hlavně v Praze,“ujistí mě dětská lékařka Dana Nedělková z Prahy, že je tahle zimní sezona opravdu o něco náročnější než ty předchozí. Právě doznívá chřipka a respirační choroby.

Čtrnáct dní smogu udělalo své. Rodiče totiž většinou nedodržují doporučený režim. Ano. To potvrzuju.

„Zabírá otužování dítěte odmalička, ale rozumně. Otužování studeným vzduchem je fajn, ale musí být čistý,“doporučuje lékařka, jak tomu všemu předejít. A taky nechodit ven na dlouhou dobu, raději na častější, ale kratší procházky. Což je pro většinu rodičů trochu logistický problém. Stejně jako samotná nemoc. Rodič, který dá ráno dítěti paralen a pošle ho s teplotou do školky, není prý žádná výjimka. Taková je doba.

„I my doktoři se letos těšíme na sluníčko,“ukončí hovor lékařka a vrátí se zpět do plné ordinace.

Doktorka Renata Zachová ze Štěchovic potvrdí totéž. Letošní zima je náročnější, nemoci mají delší a závažnější průběh, přibylo zápalů plic a průduškových onemocnění. Letošní zima je nevyrovnaná, chvíli mrzne a chvíli je nad nulou. Velké výkyvy teplot dětem neprospívají.

Zkusím ještě jeden telefonát dál od Prahy. Jana Matějková z Písku ale potvrdí moji hypotézu. Kolem Vánoc přišla epidemie střevních onemocnění a průjmů, teď vládnou chřipky a virózy. „Nemocnost enormně stoupla. Nejvíc respirační nemoci, bolení v krku, kašel. Leden, to je úplná katastrofa.“

Nejohroženější jsou děti ve školkách. Ty, které se uzdraví, jdou na tři dny do školky a jsou opět nemocné. „No jo, ale co s tím?“chytám se poslední možnosti.

„Musíte vydržet do jara, pak už to bude dobrý!“

25. LEDNA

Nenávidím zimu.

„Řeknu ti to takhle, Bert má jít teď k zápisu do školy a má chodit na logopedii. Byli jsme na ní v listopadu a od té doby ne. Průběžně jsme měli spálový zánět středního ucha, střevní chřipku, nějakou virózu, teď máme všichni nějakou hroznou rýmu,“uklidňuje mě další kamarádka. Má čtyři děti. Dvě velké, jedno roční a jedno pětileté. Ty stůňou už asi měsíc nepřetržitě. „Teď máme nějakou příšernou rýmu. Ale to je pořád lepší než spálový zánět středního ucha.“

„Máš nějaký metody, jak zabavit dítě doma?“zkusím vytěžit čtyřnásobnou zkušenou matku, zatímco uklízím pastelky, vystřihovánky, omalovánky a šachy (ano).

„Televize. Elektronická tužka. Tablet.“

Nečekala bych, že mi zrovna tohle aspoň trochu zvedne náladu, protože rady na internetu, jak zabavit nemocné dítě, mě zatím dostaly na dno:

1. Krabice vzácností. „Když jsem byla malá, vzala mamka vždycky krabici věcí, které si schovala ze svého dětství.“(Je mi líto, ty moje rodiče dávno rozdali.)

2. Prohlédněte si fotky ve fotoalbu. (To dítě přestalo bavit po pěti minutách.)

3. Udělejte si divadlo. „Babička mi dělala divadlo většinou z papíru a ze špejlí, ale uměla i háčkovat a párkrát ho upekla i z perníku.“(...)

4. Výroba korálů. (...)

VE ŠKOLCE BYLO ASI PĚT DĚTÍ, UČITELKY JSOU TAKY NEMOCNÉ. ZBYTEK ZDRAVÝCH DĚTÍ HLÍDÁ PANÍ ŘEDITELKA.

5. Udělejte si doma malou dílničku. Společně vyrobte třeba puzzle. (...)

„Kdy jsi měla největší krizi?“ptám se zkušené matky. „Možná teď.“Nejradši by si lehla, ale nejde to. Roční holčička má kašel, po pěti dnech s rýmou pochopila, že s dudlíkem to nepůjde. Otázku, jestli někdy zkoušela vyrobit domácí dílničku, si nechám na jindy a jdu nenápadně ztlumit televizi. Jestli Ricky, Nicky, Dicky nepřestanou okamžitě vřískat, budu muset něco rozbít.

„Mamí? Ale já to takhle neslyšim!“ozve se z dětského pokoje.

28. LEDNA

Začal rok ohnivého Kohouta. Nabídne nám prý víc šťastných, prosluněných a zářivých okamžiků. Něco na tom bude, protože po zvracení, kašli, rýmě a laryngitidě nastal klid.

Až mě z toho ticha rozbolela hlava.

30. LEDNA

Mám rýmu. Teče mi z očí, nosu a místo hlavy mám obří vodní meloun. Postupně se připojí bolavé klouby a zvláštní pocit těsně nad žaludkem. Po třech dnech kapituluju a jdu k doktorce. „Tak mě to taky dostalo,“hlásím huhňavým hlasem na autobusové zastávce už z dálky k paní, se kterou jsme nedávno probíraly její nemocnou rodinu. I když stojí dostatečně daleko, odskočí ode mě, jako bych byla přízrak z hlubin pekla. A já se jí vůbec nedivím.

„No jo, jde vám to do průdušek. Nasadíme antibiotika,“vyplní mi recept doktorka. Když polykám první tabletu, připadám si, jako bych prohrála válku s osudem.

6. ÚNORA

Je mi mnohem lépe. Rýma ustoupila a klouby nebolí. „Vyčisti si zuby!“volám na dítě, které poskakuje po bytě, a koukám na hodiny. Přijdeme do školky zase pozdě. Mikina, bunda, botičky, převlečení na kroužek kreslení. „Dělej!“Otvírám dveře do dalšího zimního dne. Sníh už slezl, ale mráz se drží. Vleču dítě za ruku do školky, zbývá nám pět minut. „Mami?“„Ano?“„Mě bolí asi v krku.“TO BE CONTINUED...