O ŽIVOTĚ, STÁRNUTÍ A MENŠÍKOVI
Už ho pohřbívali, ale ze všech zdravotních neduhů se dostal. Devadesátka zastihla Lubomíra Kostelku v překvapivé kondici. „Su tvrdej,“vysvětluje to herec s moravskými kořeny, který nyní žije na své chalupě v Kamberku.
Před pár lety se dokonce psalo, že se nejspíš brzy odeberete za svým kamarádem Vladimírem Menšíkem. Jak jste se dokázal uzdravit? Když odmyslím, že beru fůru prášků na vysoký tlak, tak to jde. Pravda, taky nevidím na jedno oko. Zakryju druhé a je tam černá díra. Doktor říkal, že mám zdegenerované oční pozadí. Po úraze jsem kvůli zlomené noze v krčku rok nechodil. Noha mi otekla, že jsem se nemohl dostat ani do kalhot. Veškerá svalovina zmizela, ale už je to docela fajn. Peru si, žehlím, vařím.
O vaření s životním kamarádem Vladimírem Menšíkem jste dokonce napsal knížku. Domnívám se, že si v tomhle oboru vedu velmi solidně. Umím cokoliv, ale jako Hanák od Přerova mám nejradši omáčky. Koprovou, cibulovou, to byste koukala. Teď už mi vozí obědy od obce, ale když mi něco nejede, sáhnu do lednice pro maso a udělám si, na co mám chuť. Když Ladik viděl, že vařím, tak se přidal. Kamarádili jsme se skoro čtyřicet let a já nehrál žádné druhé housle, jak si někdo možná myslí. Ve skutečnosti to bylo obráceně. Nemohl mě ovlivňovat, protože su o dva roky starší. To já Menšíka naučil pít.
Do oka jste si padli už v Brně na průmyslové škole, vzpomenete si na první setkání? Já přišel do Brna už jako vyučený elektrikář, Ladik vyučený nebyl. Já studoval elektro v přízemí, on strojní a my k nim chodili na tělocvik. Všiml jsem si tam kluka, který mi připadal legrační, o všechno se zajímal jako já. Měl fantazii, byl pracovitej, čistotnej... jako já. Velice jsme se sblížili a společně se podporovali v rozhodnutí jít na konzervatoř. Dokonale jsme si porozuměli i v názoru, že v mládí si má člověk užívat života. Bývaly to pekelné flámy.
Kdo z vás víc vydržel? Oba hodně, vlastně nás nikdo neviděl opilé. Jako študáci jsme vždycky hledali,
kdo by za nás v hospodě zacvaknul útratu. Když nebyly peníze, dali jsme číšníkovi legitimace a druhý den si pro ně přišli. Při nočních návratech jsme se s gustem zapojovali do bitek. Někde se dva mydlili, my to chtěli urovnat, nakonec se ti dva spojili proti nám, jenže na nás neměli. Menšík podrazil jednomu nohu, já dal druhýmu přes držku. Ale párkrát jsme se porvali jako koně i mezi sebou. Jednou se do mě Ladinek pustil kvůli tomu, že jsem bez placení utekl z vinárny. Tvrdil, že zná číšníka, ale ve skutečnosti ho neznal. No, krev z nás stříkala. Pořád jsem docela silnej, chcete to vidět? Sílu mám hlavně v prstech. (k fotografovi) Dáme si páku?
Jednou jste se vyjádřil, že Menšík byl vaším osudem. Napadlo vás někdy, jak byste žil, nepotkat ho? Bůh ví. Je pravda, že mě Ladinek přemluvil, abych za ním šel do Prahy. Já hrál v Divadle bratří Mrštíků a on byl jako vojín převedený se spolužáky z JAMU do pražského Divadla E. F. Buriana. A prý – přijeď, domluvím ti to u Wericha. Ten byl tenkrát ředitelem Divadla ABC. Ale nejdřív vám musím povědět, jak neskutečným způsobem jsem v Praze našel byt. Přisednu si takhle jednou večer v brněnské hospodě k ošuntělému chlapíkovi a on na mě – dej mi búra. Rum stál tři padesát a pivo korunu třicet. Já mu tu pětikorunu dal. Nějak jsem odtušil, že ho právě propustili z kriminálu, což mi potvrdil. Pak zničehonic povídá, když mi dáš tři sta korun a tři lahve rumu, přinesu ti klíče od svýho pražskýho bytu.
A přinesl?
Cha, to se ví, s tím bytem nekecal. A tak jsem zakotvil v samém srdci Prahy v domě U Zlatého hada. Dva dny jsem byt uklízel, bílil a dával do pucu – pro vyučeného makače hračka. Ale pak to bylo bydleníčko.
V DIVADLE U WERICHA
Jak vypadal přijímací pohovor u Jana Wericha? Problém byl, že já na domluvenou schůzku několikrát nepřišel. Vlastně už ani nevím proč, asi i tréma, ale ve výsledku mně to pomohlo. Werich totiž začal být zvědavý na Brňáka, co se pokaždé ohlásí a nepřijde. Jednou večer jdu okolo ABC, tak jsem si dodal odvahy a zaklepal na ředitelnu, kterou měl Werich zároveň jako šatnu. Uvnitř seděli kromě něj Miloš Kopecký a Karel Vlach. Povídám – já jsem nějakej Kostelka z Brna a rád bych k vám do angažmá. Werich na to doslova: No nepovidéte, vy jste z Brna, tož jste přijaté. Přijďte po představení. Tak jsem se stal členem souboru velezvučných jmen – Zázvorková, Gollová, Adamová, Vránová, Zíma...
Zapadl jste mezi ně hladce?
Jo jo, ale ze začátku jsem to měl nahnutý. Už za tři dny Werich chtěl, abych hrál jednoho ze senátorů v Caesarovi. Režíroval to Janko Roháč. Je tam scéna, kdy Caesar vejde, plénum ztichne a všichni se hrnou na svá místa. Jenže já si na schodě přišlápl dlouhou řízu a upadl. Publikum se začalo chechtat, stejně jako někteří herci. Scéna se opakovala, a to už jsem si dal pozor a řízu v pravý čas povytáhl. Publikum se chechtalo znovu, no však se podívejte, jaký mám křivý nožičky.
(povytáhne kalhoty) Za to nemůžu, to mám odmalička po babičce. Lidi řvali smíchy, ale Rudla Deyl, který hrál Caesara, se urazil. Šel po představení za Werichem a povídá: Buď tady zůstane Kostelka, nebo já.
Ale zůstali jste nakonec oba, ne?
Werich řekl Deylovi, že to se mnou vyřídí. O přestávce si mě zavolal a naoko mi domlouval, ale viděl jsem, jak mu hrají očička. Srandu měl rád, jemu se to líbilo. Od té doby na mě hodně dal a já v ABC zůstal šest let.
Proč jste divadla nakonec nechal?
S Menšíkem jsme se shodli, že nás divadlo málo platí, zatímco televize nám nabízí jeden kšeft za druhým. A taky budeme svobodní. Vzal jsem to ještě přes Laternu
magiku. Když ji na sklonku padesátých let založili jako první multimediální divadlo na světě, dostal jsem nabídku od tehdejšího šéfa Alfréda Radoka. Byla to úplně nová věc a já se stal vlastně náhradníkem za Mildu Kopeckého. Ten totiž po čtrnácti dnech odešel s tím, že to není jeho parketa. A pak už jsem se upsal jen filmu a televizi jako Ladik.
Máte nějaké další favority mezi hereckými kolegy či kolegyněmi? Klíč od mého bytu u Zlatého hada měl kromě Menšíka ještě Pepíček Zíma, to byl milej chlapík. Na spoustu kolegů rád vzpomínám. Dokonce i na Jaroslava Marvana, přestože mi jeden jeho zvyk nešel úplně pod nos. Když jsme v pauze mezi natáčením seděli třeba v hospodě, vždycky mě zničehonic párkrát pohladil po hlavě. Kamarádů jsem měl řadu, ale Ladinek mi vyhovoval nejvíc.
Když pročítám váš životopis, napadá mě, že kamarádi u vás hráli větší roli než ženy. Na tom něco bude, ale ženy jsem měl taky rád. S první manželkou jsem se seznámil ještě v Brně na JAMU, ale nechtělo se jí do Prahy. Druhou jsem poznal právě v tom bytě u Zlatého hada. Jednou tam za mnou přijela celá parta z Brna a taky dvě roztomilé dívenky. Moje budoucí druhá žena tam zapomněla šálu a pak se vracela, vracela... až byla těhotná. Byli jsme spolu třicet let, už nežije. Syn Martin je moje největší pýcha.
Nepřál jste si, aby šel ve vašich stopách? To ani ne. Nejdřív jsem byl ale naprdnutej, že se rozhodl pro studium medicíny. Hrál totiž vrcholově tenis, dostal se do úzkého výběru hvězd a já už se viděl, jak ho budu doprovázet po světě na závody jako jeho manažer. Ale jednou mi volá trenér Korda, že Martin nepřišel na rozcvičku. Doma jsem na něj udeřil a on povídá, tati, tak já ti to teda řeknu – já se zamiloval. Prostě s tenisem seknul. To bylo zklamání. Já s tenisem skončil v devětasedmdesáti, rekreačním, to se ví.
Syn se ale stal špičkovým lékařem.
Je to borec. Jako profesor na dětské kardiochirurgii v Lipsku šéfuje devíti operačním sálům, ale rodinu má tady v Česku. Jezdí domů každý pátek, 250 kilometrů je pro jeho sportovní audi hračka. Je to nejlepší operatér v celé Evropě, denně přivádí jedno dítě k životu. Vychovával jsem ho v podstatě sám, jeho matka, profesorka na průmyslovce, nebyla zrovna mateřský typ. Nevěnovala se ani svému synovi z prvního manželství. Jeho otec ho nikdy neviděl, žena ho sice odkojila, ale dál už o něj nejevila interes, takže se ho ujala nejdřív moje tchyně a pak já. Dodnes mi říká táto. I když jsem skoro nepřetržitě točil, kluků jsem si hleděl.
Nejspíš se těšíte i z vnoučat...
To si pište. Vnuk je právník a vnučka dodělává vysokou hotelovou školu. Synovi pár vztahů taky zkrachovalo, ale pak uviděl jednu fešandu, a to je matka jeho dětí. Já mu radil, nežeň se, dokud nebude těhotná a rod nebude mít pokračovatele. Před půl rokem jsem mu předal i tuhle chalupu, vlastně veškerý majetek, když na mě lezly další nemoci, takže já teď vlastně bydlím u něj. Kdyby mi ale řekl, že mám jít odtud, tak takovou facku v životě nedostal. Myslím, že se mi jeho výchova povedla.
Vám se dětství taky povedlo?
No jéje. Maminka byla sladká jako cumel a já byl její miláček. Táta trošku drsný, moc k sobě nepasovali, ale na dětství vzpomínám moc rád. Díky otci jsme měli režijní jízdenku na železnici, což se po odchodu do Prahy hodilo. Měl jsem ještě mladšího bráchu, ale ten bohužel umřel v šestačtyřiceti letech. Ani rodiče dlouho nežili, dynamiku a kořínek mám asi po dědovi, který byl četníkem.
Jak se rodiče dívali na vaši volbu povolání? Máte nějaké herecké předky? Maminka hrála ochotnické divadlo, tak měla pochopení, ale táta byl mašinfíra a asi by mě raději viděl v lokomotivě. Ani mě původně nenapadlo stát se hercem, i když mě divadlo zajímalo. Měl jsem kamaráda elektrikáře, který v olomouckém divadle dělal osvětlovače a bral mě do zákulisí. Tam jsem trochu načichnul. A potom v Brně na průmyslovce jsme se s Menšíkem rozhodli oba.
POVÍDÁM SI S LADIKEM
Naposledy jste si zahrál ve filmu Babovřesky 2, pak se přihlásily zdravotní problémy. Smířil jste se s tím, že před kamerou končíte? Nechtěl jsem už dělat ani ty Babovřesky. Říkal jsem Zdeňkovi Troškovi, že tenhle typ venkovské srandy nedělám, ale on mě překecal. Mám potíže s vysokým tlakem a museli mě z natáčení odvézt do špitálu. Teď už jen šéfuju brněnské partičce stařečků na umření. Však se sem na moje kulatiny chystají. Náš spolek jsme pojmenovali Kolumbarium vivum. Možná mě postavila na nohy i tahle hruškovice, dáte si? (rozleje panáky) Je šíleně zdravá, s včelím extraktem, a mám toho deset litrů.
Vážně lahůdka. Zatím se dokážete o sebe i o chalupu sám postarat? O tom nepochybujte. Teď zrovna musím přiložit do pece. Táák a bude teplíčko. Koupil jsem osmnáct kubíků dřeva a soused mi je nařezal. Sousedi jsou šikovní chlapi, občas mě svezou, kam potřebuju. Mám osobního lékaře, syn mě navštěvuje, ale ještě před pár týdny mi bylo ouvej. Sanitka mě vezla do IKEM, kde jsem vedený. Přestal jsem dýchat a tlak mi naměřili 240 na 190. Doktoři říkali, že jsem měl srdce potopený ve vodě a asi je to konec. No a vidíte, zase jsem se zmátořil. Tady ty prášky mi chystá snacha.
Shledáváte na stáří něco pěkného?
Co se týká erotiky, ještě by to nemuselo být úplně marný. Sám jsem teprve tři roky. Předtím jsem žil s jednou doktorkou gynekoložkou, byla o 26 let mladší.
Kde je jí konec?
Ně-zna-ju. Ale vážně, mě ještě hodně věcí interesuje. Politika, ekonomika... Televizi moc nesleduju, ale noviny čtu. Ještě bych chtěl pár měsíců vydržet, abych věděl, jak si povede Trump, o kterým si nemyslím nic dobrýho. Není vzdělanej, vyhodili ho ze všech škol. Peníze dostal od fotra a to byl mafián. Pojďte, ještě vám ukážu přijímací místnost, je z bývalé konírny. Teď je zima, ale v létě si tam chodím posedět. Koukněte na ty obrazy. Tak mě vypodobnil malíř Honza Bouška v kostýmu hraběte ze hry Císař a tambor. Já ho poprosil, aby namaloval ještě Ladika, abych tam nevisel sám. Je jako živej, že? Jen promluvit. Tady si vždycky sednu a povídám si s ním. Říkám, Ladiku, já su už úplně v hajzlu, ale ještě se držím.
Máte promyšleno, co pak, až bude sil ubývat? Pak rovnou umřu, nic jinýho nepřipadá v úvahu. Sám čučím, že jsem se dožil té devadesátky. Ani tomu nemůžu věřit.