Volby jako zábavní průmysl Vojtěch Varyš

Pravidelné volby se letos konají v Česku, v Německu a ve Francii. Zatímco u nás i v Německu panuje ospalý klid, francouzská kampaň je mimořádně divokou podívanou.

komentátor MF DNES

Bývá zvykem říkat, že žijeme ve výjimečné době. A bývá zvykem to říkat v každé době, ostatně lidé jsou sebestřední. Také říkáme o věcech, které se dějí před našima očima, že překonávají vše, co se kdy stalo. Občas se něco takového opravdu může stát. Rádi to říkáme o volebních kampaních. Jsou podle nás nepředstavitelně hrubé, divoké a skandální.

Dříve šlo zřejmě o důstojnou rozpravu decentních mužů v elegantních oblecích. Přitom třeba takový sir John A. Macdonald, otec zakladatel Kanady a její první premiér, který byl známý svým intenzivním pitím, se v roce 1863 při volební kampani pozvracel přímo na pódiu. Obratem se omluvil, že se mu neudělalo špatně z pití, ale z řečí jeho protivníka. Volby vyhrál.

V souvislosti s Donaldem Trumpem bývá zas připomínána kampaň demokratického populisty Williama Jenningse Bryana, který poprvé kandidoval na amerického prezidenta v roce 1896 (a pak ještě dvakrát), byl schopen pronést třeba pět projevů za den, hojně v kampani využíval vlak, a jako první dokonce automobil. Křižoval celé Státy a burcoval proti elitám, sliboval všechno všem a neustále se setkával s občany. Ale prezidentem se nakonec nestal, protože jeho republikánskému protivníkovi Williamu McKinleymu tehdy stačila tzv. „front porch campaign“, vedená od domácího krbu. Nikam nejezdil, moc neřečnil, jen občas vydal stručné prohlášení. A vyhrál.

Kampaň bývá vždy trochu zábavná a trochu divoká. Nešetří se v ní temperamentem, špínou a penězi. Dalo by se říct, že čím je kampaň vášnivější a intenzivnější, tím víc se u obyvatelstva zvyšuje pocit, že se blíží zásadní střet. Bez ohledu na to, zda skutečně o něco jde. Podíváme-li se na rok 2017, do kterého mnozí vstupovali s obavami, protože „po Trumpovi a brexitu“je přece možné všechno, čekají nás sněmovní volby u nás, v Německu i ve Francii, kde budou předznamenány daleko významnějšími volbami prezidentskými.

U nás to vypadá jako zívačka, opozice téměř neexistuje, pošťuchují se mezi sebou dvě hlavní vládní strany a málokdo věří, že to nakonec nedají zase dohromady.

I v Německu je to za vlády velké koalice zívačka. Ještě nedávno se nepochybovalo, že povládne dál kancléřka Angela Merkelová. Dnes ji sice trochu ohrožuje nečekaný socialistický kandidát Martin Schulz, ale málokdo si vsadí na něco jiného, než že to velká koalice dá zase po volbách dohromady.

Podle toho vypadají i obě zatím velmi líně se převalující kampaně. Jinak je tomu ve Francii, kde skutečně nikdo neví, jak to dopadne. A ve hře je nejen změna vlády, ale i zhroucení dosavadního systému poklidného střídání neogaullistické pravice a zpohodlnělé liberálně odborářské levice. Levicový prezident François Hollande, partajní sekretář, zvítězil v roce 2012 hlavně díky tomu, že byl alternativou ke krutě neoblíbenému prezidentu Nikolasi Sarkozymu. Právě jeho ambice kandidovat znovu představovala chvíli jedinou naději pro Hollanda, jak se udržet v křesle. Sarkozy nakonec oprávněně pohořel už v primárkách a Hollande radši prezidentskou kandidaturu vzdal, což se v dějinách páté republiky dosud nestalo.

Průzkumy dlouhodobě vede předsedkyně antisystémové Národní fronty Marine Le Penová, vykreslovaná západními liberálními médii jako Hitler v sukních (a sama sebe vnímající jako Trumpa v sukních).

Vzhledem k dvoukolovému systému voleb ve Francii se čeká, že ji porazí kdokoli, kdo se s ní v druhém kole potká. Jenže teď už si nikdo nemůže být ani tímhle tak jistý. Také výběr soupeře se zkomplikoval: dlouho byl za favorita pokládán vysloužilý pravicový expremiér a někdejší pravá ruka Jacquesa Chiraka, muž devíti politických životů Alain Juppé, který si během své čtyřicetileté politické kariéry stihl dát i soudní pauzu kvůli podmínce za nakládání s veřejnými prostředky. Jenže. V primárkách ho deklasoval do té doby neviditelný François Fillon, další expremiér (býval Juppého nadřízeným i podřízeným). Hned začal vést průzkumy a být vynášen do křesla příštího prezidenta Francie, než mu uškodila aféra s dlouholetým vyplácením manželky z veřejných peněz. A preference šly zase dolů. Navíc se ukázalo, že názory na islám, imigranty a Rusko má Fillon nebezpečně blízké postojům Le Penové.

Se socialisty nikdo moc nepočítal, i tak způsobilo překvapení, když po odstoupení Hollanda nezaujal pozici prezidentského kandidáta korunní princ Manuel Valls, který se kvůli kandidatuře vzdal i premiérského křesla. Nahradil ho méně známý exministr Benoit Hamon, nyní „nová naděje francouzské levice“.

Hvězdou průzkumů je však někdo jiný: další exministr, bývalý socialista Emmanuel Macron, který si založil vlastní hnutí, prezentuje se jako třetí síla. Jeho rétorika je směsí obratného populismu a nicneříkající, avšak okouzlující energie. Kdyby se ocitli ve druhém kole Macron a Le Penová, byl by to skutečný konec páté republiky, jak ji od konce 50. let ve Francii znají.

Ani jeden za sebou nemá tradiční stranickou strukturu ani vazbu na stávající systém a oba mluví proti němu. Možná i proto se začalo upozorňovat na to, že je divné, když má Macron, mladík ani ne čtyřicetiletý, o čtvrt století starší manželku, a nenápadně naznačovat, že bude určitě homosexuál. A ejhle, Fillon je zpátky na koni, útraty neútraty. A v centrále Národní fronty zatím obden zasahuje policie... V těchto volbách jde o hodně, kampaň bude následující dva měsíce ještě hodně horká.

Teď už si nemůže být nikdo jistý, že Marine Le Penová určitě prohraje v prezidentských volbách.