MOJE ZLATÁ GÁBINA
Loni jsem jí možná přinesl smůlu. A ani letos to nezačalo dobře. Nakonec jsem s Gábinou strávil na mistrovství světa v biatlonu týden, a když jsem odjížděl, mohli jsme si udělat fotku se třemi medailemi.
PETR KOUKAL Bývalý badmintonista, účastník tří olympiád, vlajkonoš z Londýna 2012. Loni si vzal biatlonistku Gabrielu Soukalovou, po hrách v Riu ukončil kariéru a své zážitky ze sportu i z boje s rakovinou vydal v biografii PETR KOUKAL: JSEM. Teď pro Magazín DNES sepsal své postřehy ze sedmi dní, které strávil na mistrovství světa v biatlonu v rakouském Hochfilzenu. Na fotce nahoře objímá svou ženu v cíli zlatého závodu.
Do Rakouska jsem za Gábinou přijel pár hodin před prvním závodem. Byl to jeden z těch momentů, kdy jsme se na sebe hodně těšili a volali si i z auta. Byla ráda, že jedu, což u ní není vždycky. Někdy se po odloučení trochu odcizíme, ona je ve svém režimu, ve svém světě a přestane se jí stýskat.
Cestou jsem si vzpomněl na loňské mistrovství světa v Norsku. Tam jsem jí možná přivezl smůlu. Měla výbornou sezonu a nakonec z toho nebyla ani jedna medaile. Zpětně jsem si pak vyčítal, že jsem tam vůbec jezdil.
Letos to bylo od začátku úplně jiné.
Zaprvé už se v biatlonovém týmu necítím tolik jako vetřelec. Prošel jsem si tam těžkými časy, byly doby, kdy mě obviňovali, že jí kazím kariéru a tahám pryč od sportu, ale dneska už jsou vztahy mnohem lepší. Zadruhé jsem viděl, že jestli jsem nervózní já, tak Gábina nebyla vůbec. Vždycky říkala, že zlato už přece má ze smíšené štafety před dvěma lety, já ji zlobil, že to se tolik nepočítá. Ze stejného mistrovství možná dostane ještě jedno zlato, protože Rusku, která ji tehdy porazila na patnáct kilometrů, vyšetřují kvůli dopingu. Jenže to taky není ono. Čím dál častěji mluvila o tom, jak ráda by si na stupních vítězů poslechla českou hymnu.
Nebyla ve stresu, ale po zlatu toužila. Uvědomovala si, že to může být její poslední šampionát. A byla by zklamaná, kdyby aspoň jeden titul během kariéry nezískala. Zároveň říkala, že je to strašně těžké, když tam všichni přijedou v takové formě. „V top formě a někteří i top nazobaní,“opakovala. A k tomu dodávala: „Bojím se, že na to nemám.“Což je typická Gábina. Odhodlaná, ale navenek nejistá. Je to taková její obrana před okolím.
A taky by to nebyla Gábina, kdyby se hned něco nepokazilo.
Pár dní před mistrovstvím jsem za ní přijel na soustředění do Itálie. Všiml jsem si, že má něco na palci pravé ruky. „Už je to tam dva dny,“řekla, jako by se nic nedělo. Podíval jsem se zblízka a byla to tříska. Trochu mě to nadzvedlo. Docela vážná
věc, protože palec potřebuje při střelbě, a ona ji takhle zanedbala. Třísku si vyndala, ještě večer mi říká, jak se jí ulevilo, ale za dva dny zase vidím, že má ruku nateklou. Poslal jsem ji za doktorem, ale vykašlala se na to. Pak ji najednou vidím a palec má dvakrát větší než normálně. Jenže doktor mezitím odjel zpátky do Čech. Volala mu a on jí poradil, ať si to zkusí propíchnout jehlou, že třeba hnis vyteče. Trápila se s tím v koupelně, trpěla, bolelo to… Druhý den šla na trénink a ani ho nedokončila. Zase jsme volali doktorovi, poslali mu fotku ruky a nakonec jsme sedli do auta a na noc jeli do Jablonce.
Trochu mě to celé štvalo. Jednak přístup Gábiny a jednak, jak se k tomu postavil tým. Místo aby ji před nejdůležitějšími závody sezony nechali odpočívat a povolali doktora zpátky, musela ona jet do Jablonce. Dneska už nemůžu říct nic, protože ruka se zahojila a byly z toho medaile, ale tehdy mi to dost vadilo. Měl jsem pocit, že by se měli přizpůsobit ostatní, a ne ona.
Sedli jsme tedy do auta směr Jablonec a Gábina měla najednou výbornou náladu. Byla ráda, že na chvilku vypadne. Doktor ji nad ránem ošetřil, noc strávila doma a já si vlastně říkal, že takové příběhy k ní patří a že by to celé mohlo dopadnout dobře. Divil jsem se, když pak trenér Zdeněk Vítek řekl o zranění novinářům. To Gábině na klidu nepřidalo, protože kromě otázek na biatlon měl najednou každý novinář přichystaných pět otázek na třísku. I mně pořád někdo psal textovky: „Hlavně si v tom Rakousku nezadři třísku.“Chvíli je to vtipné, ale když to slyšíte nebo čtete podvacáté, tak už ne. Hlavně se to celé nemělo stát, ale když už, nemělo se to dostat ven. Přišlo mi to netaktické i vůči soupeřkám. Ale zase: dnes už nemůžu říct vůbec nic.
SÁDLO NA OSLAVU
Po prvním závodě byla Gábina smutná. Medaili ze smíšené štafety věřila z celého mistrovství světa nejvíc, ale naděje zmizely už na prvním úseku Evy Puskarčíkové, které se nepovedla střelba. Gábina svou část zajela skvěle, i když říkala, že to možná přehnala a že se zmáčkla až moc. Ale bylo vidět, že má formu. Šla spát rozbitá, všechno ji bolelo a říkala, že si vůbec nedovede představit, jak se druhý den postaví na start sprintu. Což je mi vždycky líto, trpím s ní a chtěl bych jí pomoct, ale na druhou stranu mám už naučené, že když vede takové řeči, dopadne to většinou dobře. Kdykoliv se jí nechce nebo nejde všechno podle plánu, mám vnitřně dobrý pocit. Je to lepší, než když říká, jak je fit a jak se na závod těší.
Vzpomněl jsem si, kdy to bylo nejhorší. Je o tom i jedna z kapitol mé knížky.
Loni na Sibiři jela o celkové vítězství ve Světovém poháru a zazvonil mi telefon. Gábina. Půl hodiny před odjezdem na střelnici. Myslel jsem, že jí jen rychle popřeju hodně štěstí, ale ona se najednou úplně sesypala. Říkala, že ji všechno bolí, nevěří si, nechce závodit, připadá si nemocná, všichni kolem ji štvou, cítí, že na to nemá, že ten závod vzdá a ani nepůjde na start, že je tak vyřízená, že ani nemůže vyjet do kopce…
Je hrozné slyšet vaši ženskou, jak se takhle trápí. Byl to náš nejtěžší telefonát před závodem a možná i náš nejtěžší telefonát vůbec. Dvacet minut jsem ji z té mizerie dostával a ona z toho deset minut probrečela. V jednu chvíli to opravdu vypadalo, že na start nepůjde. Zahrál jsem na city – že přece dělá radost spoustě lidí. Budou sedět u televize a fandit jí, jako jí fandili celou sezonu. Když jsme se loučili, byla zase veselá. „Zajeď si sama pro sebe dobrý závod. Když budou ostatní rychlejší, nedá se nic dělat. Ale ty to zvládneš,“řekl jsem jí nakonec.
A ona to zvládla. Ještě dneska mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Teď v pátek ráno před startem sprintu byla nervózní, ale ne nějak moc. Když ji čeká takhle důležitý den, zabaví se věcmi, které jsou proti všem pravidlům přístupu profesionálního sportovce. Před závodem klidně vaří oběd. Nebo si jde něco koupit. Nebo se proběhnout. Tohle je její způsob, jak se připravit. Na to, co bude, vůbec nemyslí.
Než odjela na stadion, už jsme věděli, že bude mít startovní číslo 96. Vzpomněl jsem si na jeden závod, který vyhrála s číslem 69. Tehdy jsme si z toho dělali pubertální srandičky. Šedesátdevítka. „To je znamení,“říkám jí teď. „Hned při prvním startu uděláš medaili a budeš mít do konce mistrovství klid.“Ona měla zase ty svoje řeči. Že bude ráda, když skončí do desítky. Ale že si tím aspoň připraví dobrou pozici pro stíhačku. „Hlavně nebuď ve stresu,“loučil jsem se s ní. „Kolem trati bude dost Čechů. Jsou tam pro tebe a určitě ti dodají sílu. Já ti ji pošlu taky.“
Při závodě stojím pokaždé přímo na střelnici. I když spíš na kraji, kousek od ostatních. Najdu si svoje místečko, abych všechno viděl a zároveň ji mohl povzbuzovat při výjezdu do dalšího kola. Teď jsem ještě navíc vybíhal do kopce a celý ten kopec na ni řval, ať maká. Jinak při střelbě jen stojím a koukám. Vím, co umí, takže jí věřím. Když favoritka Laura Dahlmeierová z Německa trefila druhou nulu, smířil jsem se s tím, že dneska Gábina mít zlato nebude. Ale pak jsem viděl, jak po trati letí. A říkal jsem si, že když taky zastřílí čistě a odjede do posledního kola s náskokem deseti nebo aspoň osmi vteřin, mohlo by se to povést. Zastřílela a odjela! Měl jsem obrovskou radost a křičel na ni u kopce, až mi vynechávaly hlasivky. Věděl jsem, jak Laura dokáže v závěru zrychlit, ale před cílem už jsem věřil, že to dopadne. Dopadlo! Zlato! Měl jsem euforický záchvat, který mi připomněl, jak jsem loni na mistrovství Evropy v badmintonu porazil Estonce Musta a postoupil na olympiádu do Ria. Řval jsem a ani jsem nevěděl co. Všichni se na mě dívali jako na blázna. Pak za mnou přišla Gábina, objali jsme se a já ji nechtěl pustit.
Na závodě byli i moji rodiče, docent Hoza, který na mě dohlížel, když jsem se léčil s rakovinou, a rodinný kamarád Ivan. Ten Gábině přivezl dárek – sádlo s vepřovým masem. Ani jsem jí to nechtěl ukazovat, abych jí nedělal chutě. Ale přišla z večeře trochu otrávená, že tam nic nesnědla a že na nic nemá chuť. „Tak kdybys ji dostala, máme tady takovou prasárničku,“ukázal jsem jí. Ona na to, že nic takového v životě nejedla a že je to hrozně tučné. Ale pak se do toho pustila a snědla půlku sklenice. Za chvíli se chytla za břicho a smála se, že už asi ví, kde je žlučník.
Trochu jsme slavili. Ne ani tak to, že vyhrála, ale to, co bude dál. Že už sezonu může dojet bez stresu. Dala si jednu slivovičku, já s doktorem, který jí tahal třísku, dvě, k tomu pivo a trochu jsem se picnul. Když jsme se viděli ráno, říkala, že to byl pro ni nejhezčí dárek za medaili. Že jsem byl roztomilej a ukecanej. Dopoledne měla trénink a odpoledne jsme se spolu byli projet na běžkách. Jezdil jsem v Rakousku denně. Než jsem Gábinu potkal, běžky mě vůbec nebavily, ale s ní mě to hrozně chytlo.
MÁM O NI STRACH
Po dni volna jela z prvního místa do stíhacího závodu a cítila se nesmrtelná. Strašně si věřila na druhé zlato. Jenže to by zase nebyla Gábina… Titul mistryně světa a další závod totální průšvih na střelnici. Zaseknutý náboj. Přesně jsem věděl, co se stalo, protože když si zkouším střílet, stává se mi to pořád. Nevytáhnu pořádně závěr a zbraň se zasekne. Jen jsem se bál, aby to nebylo ještě horší a nebyla špatná celá pistole. Že by do ní dala druhý náboj – a nic. Byl jsem vlastně rád, když dostřílela. A doufal jsem, že to nevzdá. Nevzdala a nakonec z toho byl bronz. Byla za něj šťastná, ale zároveň hrozně naštvaná. Její první slova v cíli byla dost sprostá. Málokdy jsem zažil, že by si před závodem tak věřila. Věděla, že tou blbou chybou přišla o zlato.
Ale večer už zase měla dobrou náladu. Čekaly ji dva dny volna, na které se těšila. Z Prahy jsem jí přivezl dárky k Valentýnu a postupně jsem jí je dávkoval. Její oblíbené krémy, čokoládu a v tu neděli večer dvě lahve bohemky, na které jsem napsal několik vzkazů. „MS 2017. Zlato. Bronz. Gratuluju. Miluju tě. Jen tvůj Kouky.“Ve dnech volna jsme se potkali s mými rodiči,
vyjeli společně na běžky, Gábina hodně vařila. Já celý svůj pobyt přizpůsoboval jejím potřebám. Myl jsem nádobí, věšel prádlo, pomáhal jsem, jak to šlo. Už jsem jí tím byl i trochu protivný. Nenechal jsem ji chvíli samotnou a pořád jsem se ptal, jestli něco nepotřebuje. Až jsem to párkrát přehnal.
Ale mám o ni strach. A teď ještě víc kvůli cirkusu s ruským dopingem, ke kterému se vyjádřila. Chodí jí spousta ošklivých zpráv a mailů. Gábina si to úplně nepřipouští, ale lidi jsou dnes magoři. Bojím se, aby jí nějaký ruský fanoušek něco neudělal. A nemusí být ani ruský, bojím se o ni pořád. Možná jsem blázen, ale když jsme spolu doma, radši hned zatahuju závěsy.
Všichni se mě pořád ptají, jaké to je, být s tak úspěšnou holkou. Profesionální manžel a podobně. Takže jaké? Jsem na ni šíleně pyšný! Dokud jezdí, jsem připraven upozadit všechny svoje zájmy a být jí maximální oporou. Chci, aby byla šťastná, a když třeba jen jedním procentem pomůžu k tomu, že uspěje, budu šťastný i já. Vlastně ani nejde o medaile, ale o to, aby se smála. Ona je ta hvězda, já jsem jen fanoušek.
V Rakousku jsem byl přesně týden. Do středy, do vytrvalostního závodu na patnáct kilometrů. Chtěl jsem vyrazit domů, jakmile bude v cíli, abych se do Prahy dostal nějak rozumně. Ale před startem jí říkám: „Máš číslo 51. Když dojedeš a budeš průběžně první, počkám do konce.“Což se stalo, i když ji pak Laura předjela. Ze stříbra byla nejdřív smutná. Mrzelo ji, že nejela rychleji. Ale brzy už se zase smála. Odvezl jsem ji do hotelu, pak na slavnostní vyhlášení a poděkoval jí za úžasný týden. „Jsem na tebe pyšný,“řekl jsem, když vystupovala z auta. V tu chvíli jsem začal myslet na to, že bych se na poslední závod v neděli tajně vrátil. Ale to už bude mít tenhle článek po uzávěrce.
Rozloučili jsme se s tím, že je letos splněno. A že teď má před sebou už jen pět důležitých závodů, ve kterých může získat zlatou olympijskou medaili.
Ale první z nich je až za rok.