Když jel Neruda přes Heřmanův Městec

Jakkoli si ve výborech z žurnalistické práce, fejetonů či třeba divadelních kritik Jana Nerudy čtu rád, a mnohem raději než v jeho dílech literárních, tenhle kus mi svého času unikl a přišel jsem na něj až druhotně: díky práci literárního historika Vladimíra Macury, který na něj upozorňuje ve své populární knize Český sen.

To bylo tak: Jan Neruda rád jezdil do Chrudimi i východních Čech a často o tom psal. Jednou takhle jede z Čáslavi do Chrudimi dostavníkem (a poznamenává, že společnost ve voze mu dělal „mladý žid“, což nesl Neruda nelibě – jeho antisemitismus je sice dobově podmíněný, přesto se mi zdá, že ve školách se o něm mluví málo). Zastavil se v Heřmanově Městci a pojedl v místním hostinci. Moc ho, nejen jako redaktora Národních listů, nepotěšilo, že v hostinci měli z nabídky novin jen „včerejší a předvčerejší Presse“, což, jak mu vysvětlila hostinská, je pro „cestující židy“.

Zajímavější moment, který zřejmě Nerudu přivedl k napsání celého fejetonu a který také po letech nadchl i Vladimíra Macuru, vyplývá ze skutečnosti, že se v Heřmanově Městci ocitl v roce 1866 krátce po sokolské slavnosti.

Když se na tuto slavnost zeptal hostinské, ta mu odpověděla: „Ano, Češi tu měli slavnost.“Neruda se podivil a zeptal se jí, jestli snad ona také není Češka – a dobrá žena mu – ryzí češtinou – odvětila: „Já? Já jsem neutrál.“Dá se spekulovat, zda dobové vlastenčení ženě lezlo krkem, či zda se cítila být loajální k rakouskému císařství a definovala se spíš občansky než národnostně, nebo jí šlo jen o obchod a nechtěla patřit ani k jedné „straně“, aby si to nerozlila od hostů, jimiž byli především obchodní cestující ze všech koutů.

Přiznám se, že na rozdíl od Nerudy je mi postoj hostinské sympatický a často si na ni vzpomenu. Být „neutrál“se dnes v čase vyhrocených sporů a emocí bere jako něco nepatřičného, neslýchaného. Buď se taková neutralita vnímá jako oportunismus, nebo přímo, hezky česky „vychcanost“dotyčného neutrála, který si to s nikým nechce rozházet, protože kšeftuje se všemi stranami a přišel by tak o výhody.

Případně je taková neutralita brána jako neschopnost zaujmout stanovisko, mít názor, to je v dnešní době, kdy má názor každý na všechno, obzvláště velký hřích, nebo samozřejmě bojácnost. Dotyčný se obává, že by v argumentačním boji pohořel, že by si na něm ostatní smlsli – v jistých kruzích tak svou příslušnost k nějaké skupině raději tají, názor třeba má, ale odmítá se o něj dělit. Soukromník!

Ideálem dnešní doby je totiž angažovat se. Nejen se vyjadřovat a prezentovat, ale přímo se zapojovat do nejrůznějších bojů a aktivit za lepší současnost. Taková pasivita vytočí zaryté bojovníky ještě víc doběla, zvlášť když je dávána na odiv beze studu. Jedna moje kamarádka třeba nechodí k volbám. Ne že by neměla koho volit, je jí to prostě jedno. Do debat o politice se nezapojuje a její bohorovný výraz, když jí na nejvyšší míru zapálení občansky uvědomělí kolegové přesvědčují, že něco takového jí přece nemůže být jedno, stojí za to. Je prostě neutrál.

Zatímco dnes je pro nás obrození spíš nudnou kapitolou školního dějepisu, tehdy šlo o živou společenskou otázku a národnostní boj se vedl se stejnou vehemencí jako dneska jiné politické střety – třeba ten o západní civilizaci a hodnoty či rovnou o „záchranu liberální demokracie“.

Namítnete, že národnost není věc volby nebo názoru, že každý se někam rodí a nemůže svou příslušnost nijak popřít. Jak vidno – nejen z příkladu hostinské z Heřmanova Městce léta Páně 1866 – může. A docela snadno.