Penc: Nová anticharta je tu hned
Byl to nejmladší československý disident, policie Stanislava Pence vyslýchala už ve čtrnácti. Poslední roky však svádí boj hlavně s nepřítelem ve své hlavě.
Ve vánočním čase se podrobil operaci, při níž mu vyndali z hlavy pěticentimetrový nádor. Ví, že zdaleka nemá vyhráno, a i během rozhovoru prodělal malý epileptický záchvat. „Ale jsem optimista a nechystám se to zabalit,“říká aktivista Stanislav Penc. Před rokem 1989 stál u zrodu Helsinského občanského shromáždění nebo Mírového klubu Johna Lennona, později se angažoval v Občanském fóru a ve Straně zelených. Úspěšně vedl spor se státem za to, že zveřejnil databáze StB, hněv tehdejšího premiéra Paroubka si zase vysloužil, když po brutálním zásahu policie na technoparty CzechTek zveřejnil jeho telefonní číslo. Teď by se Penc na jaře rád vrátil do Milkovic na statek ke kozám a oslům a pak pomalu i do veřejného života.
Jak se dnes cítíte?
Dobře. Na to, že mám měsíc po operaci, si bohužel až moc dobře uvědomuji spoustu šílených věcí na tomhle světě, které právě vytvářejí podobné nádory na mozku.
Jaké to je, probudit se po operaci, při níž se vám někdo sedm hodin hrabe v mozku?
Ona část té operace byla i při vědomí. Ale bylo to okamžitě rozpoznatelné, bylo mi lépe, cítil jsem, že tam ta věc už není a mozek funguje jinak. Ten nádor byl v místech, kde se řídí emotivní vnímání a myšlení, a zřejmě tlačil na tyhle funkce. Ale já tomu moc nerozumím, já pasu osly a kozy.
Proč jste šel na operaci až dva roky po objevení nádoru? Bránil jste se jí?
Ani moc ne, oslovil jsem ale naše tři nejlepší doktory na neurochirurgii a každý mi řekl něco jiného. Vybral jsem si toho, který radil jíst prášky na potlačování epileptických záchvatů a počkat, jak se mozek bude chovat. Nádor ale dál rostl a bylo jasné, že je třeba operovat. Pak jsem ještě řadu měsíců sháněl za sebe záskok na statku. To není, jako když bydlíte v paneláku. Jen tak opustit zvířata není možné, mám tam čtyřicet koz a šest oslů.
Jaká je teď prognóza lékařů?
Nádor bohužel prorostl do okolních tkání, takže ho tam část zůstala. Až se mozek uklidní, udělají magnetickou rezonanci a rozhodnou, co dál, jestli nasadit chemoterapii, nebo něco jiného. Já sám se už necítím tak unavený, jen mi pořád šumí v hlavě. A představte si, za poslední dva měsíce jsem přibral deset kilo. Je pravda, že jsem přestal kouřit cigarety i konopí, ale taky hodně jím a nic fyzicky nedělám. Chci to pomalu rozpohybovat, chodím na delší procházky.
Už před objevením nádoru jste řadu let běhal po doktorech. Co vám to řeklo o českém zdravotnictví?
Nádor vyrostl na pět centimetrů i přesto, že jsem pět let chodil po lékařích a hledal důvod, proč jsem tak unavený a podrážděný. Měli mě za simulanta a posílali mě jeden za druhým. Zkontrolovali mi úplně všechno, až jsem si sám diagnostikoval, že to může být už jedině něco s mozkem. Došel jsem si na cétéčko – a tam mi objevili nádor. Takže bych medicíně vyčetl hlavně špatnou diagnostiku a nezájem o pacienta. Když nenarazíte na lékaře, který umí hned z prvních vyšetření odhadnout, co by to mohlo být, jste v háji.
Zakládal jste si na tom, že od státu nic nechcete. Jaký je to pocit, žít teď najednou z nemocenské?
Mám invalidní důchod. Jakmile mi diagnostikovali nádor na mozku, dali mi hned invaliditu třetího stupně. Ale byl s tím problém, neměl jsem doplaceno důchodové pojištění, protože jsem velkou část života trávil jinak než klasickým chozením do práce. Chybělo mi tam 46 tisíc korun, tak jsem požádal ministryni Marksovou, aby využila možnosti zmírnění tvrdosti zákona a část pojištění mi prominula. Odůvodňoval jsem to tím, že jsem byl celý život aktivní v občanském sektoru, přitom jsem nečekal jako třeba lidi z Gender Studies, že za to dostanu čtyřicetitisícovou výplatu. Několikrát jsem to urgoval a po půl roce mi ministryně napsala, že nepromine. Takže jsem si musel půjčit 46 tisíc, doplatit – a až pak mi vypočítali základ důchodu. Ve výši 3 990 korun.
Z čeho tedy žijete?
Naštěstí se najdou i dobří lidé, kteří jsou ochotni mi občas zaplatit nějakou složenku. Ale já si nestěžuju, někteří jsou na tom mnohem hůř než já. Mě jako člověka se zájmem o věci veřejné na tom zajímá, že tu máme obrovské ministerstvo sociálních věcí a ministryni, která všude říká, jak je třeba pomáhat lidem v nouzi, která vymýšlí programy za stovky milionů, ale když něco opravdu potřebujete, stejně vám nikdo nepomůže. Přitom to, co mě, může potkat každého, i socialistku Marksovou.
Nelitoval jste někdy toho, že jste ze své diagnózy udělal od první chvíle věc veřejnou?
Ne. Ono to v poslední době už není tak ojedinělé, mluví o tom víc známých lidí, Gott, Bartoška, ale já jsem to udělal proto, že lidi jsou zvyklí mluvit o úspěchu, pohodě, práci, ale o nemoci a obavách moc ne, přitom i to patří k životu.
Změnilo to nějak vztahy s vaším okolím?
Rozhodl jsem se, že přeruším veřejné aktivity, ale nezměním svůj životní styl. Tedy že neprodám statek a nedám zvířata na jatka. A překvapilo mě, že spousta lidí, kteří ke mně léta jezdili, mi v ničem nepomohli, naopak lidi, které jsem nikdy neviděl, okamžitě napsali: „Pomůžeme.“
Věříte dál, že statek a tolik zvířectva zvládnete?
Ono to stádo nejde moc zmenšovat, protože pak už by nebylo proč sekat, dělat seno a držet pozemky.
Zaznamenal jsem na Facebooku váš pokus prodat část pozemků kolem statku.
To jsem spíš testoval, co by se s tím dalo dělat, kdybych tu najednou nebyl. Děti mám ještě malé, ty by to za mě vzít nemohly. A zjistil jsem, že by to byl velký problém, sny člověka se totiž těžko dají přenášet na někoho jiného. Pozemků i zvířat je hodně a celých těch 18 let v Milkovicích jsem musel od rána do večera tvrdě makat.
Kdy se tam plánujete z Prahy vrátit?
Rád bych na jaře. A doufám, že se mi povede sehnat dost lidí na výpomoc a že po mnoha letech nebudu dělat seno sám nebo ve dvou lidech, ale zase nás bude jako kdysi dvacet nebo třicet.
Máte sílu také do jiných bitev? I při starosti o kozy jste vždycky zvládal se veřejně angažovat.
Chci i dál, ale jsem ve fázi, kdy je můj život pořád bezprostředně ohrožen. To vyndání nádoru není konec, tím mi naopak začalo odpočítávání. I tento rozhovor je pro mě vyčerpávající. Už nemůžu sám posekat celou louku, to by se mnou praštilo. Ani ve veřejných aktivitách nechci rozjíždět nic velkého, jen dílčí věci. Musím zpomalit, ale nechci to zabalit.
Neuvažujete třeba o návratu do Strany zelených pod Matějem Stropnickým?
Vstup do Strany zelených bylo jedno z nejblbějších rozhodnutí mého života, protože jsem totálně přišel o iluze. Očekával jsem, že tam bude spousta idealistů, ale moc jsem jich tam nenašel. Většina lidí tam byli sabotéři a jeden z těch, kvůli nimž jsem odešel, byl právě Matěj Stropnický, který tu stranu rozvrátil ve chvíli, kdy byla ve Sněmovně a ve vládě. Ale nešlo jen o něj. Já byl asistentem Martina Bursíka, byl jsem logicky na jeho straně, ale když pak na teplickém sjezdu vyhrál nad tou druhou partou a pak chtěl ovládnout i kontrolní orgány ve straně, říkal jsem – takhle se přece politika dělat nedá. Možná jsem moc velký idealista, abych mohl být součástí takovýchto struktur.
Jaký máte pocit z posunů doma i ve světě, které lze vymezit jmény Miloš Zeman, Andrej Babiš, Donald Trump, Boris Johnson, Geert Wilders, Marine Le Penová...
K volbám chodí polovina lidí, druhá na to kašle. Hlavně proto, že ti, kdo politiku vytvářejí, jsou z velké části darebáci. Vezměte si jen titulky novin: exhejtman Rath, bývalý senátor Novák... Chybějí skuteční politici, kteří chtějí něco dělat pro druhé, mají nějakou ideu, jíž by lidi věřili. Proto je poptávka po těch, kdo alespoň nějakou mají. Mně se nelíbí idea Le Penové, Trumpa ani Miloše Zemana, ale tu ideu prostě mají. I když je založená na tom, co se líbí lidem, kteří o věcech kolem nás méně přemýšlejí.
Mrzí vás, že myšlenkový svět, z nějž jste vzešel, je dnes v defenzivě?
Můj myšlenkový svět stojí na uvědomování si souvislostí a dotahování věcí do konce, není založen na žádné ideologii ani žádné skupině poplácávačů po ramenou. Dělám si věci po svém, takže můžu být kritický ke všem. Včetně Respektu a Knihovny Václava Havla, kteří jsou zavázáni někomu, kdo si je platí. Nebo trutnovského festivalu, kam zvou Jakeše. Nebo Čuňase Stárka, který vytváří pro média výsek z undergroundu, přitom většina toho undergroundu, kdyby ještě žila, by mu nakopala zadek. Dost lidí mi říká, nešij do nich, nebudou tě chtít mít mezi sebou, ale já mezi takovými lidmi být nepotřebuju.
V souvislosti se 40 lety Charty 77 a anticharty se teď dost řešily otázky zásluh či viny, třeba v kauze Karla Srpa. Cítíte, že to téma je ještě pořád živé?
Dokud jsou ti lidi živí, žije i to téma. Byla tady Státní bezpečnost s obrovskou mocí, přitom nikdo od Srpa přes Nohavicu po Bohdalovou nepřiznal – ano, zlomili mě, donášel jsem. Přitom by to byla obrovská berná mince, kdyby třeba Bohdalová řekla: Zmáčkli mě, nevydržela jsem to, ale už se to nesmí nikdy opakovat. Bagatelizovat minulost, poplácávat se s Jakešem a popíjet s ním kořalku, to je scestné. Pokud minulost bagatelizují i ti, kdo ji zažili, pak se může klidně opakovat. K nové antichartě nemáme daleko, ta tu může být jedna dvě, stačí stanovit nepřítele, ukázat, kdo nám rozvrací republiku, a umělci už jsou připraveni a půjdou jako vždycky v jednom šiku.
To tedy startujete novou éru svého života dost pesimisticky.
To ne, já jsem velký optimista. V Česku nikdy nebylo líp, nikdy jsme nežili v takovém blahobytu a nikde na světě není taková svoboda jako tady. Revoluci jsme vyhráli, nezabíjelo se, není tu občanská válka, nemstí se tu vnuci těch, kdo tehdy viseli na lampách. Není vůbec špatně, jen vidina budoucnosti je nejasná. Já to rozhodně budu z dálky od oslů a koz pozorně sledovat.