Taneční asi úplně ne, ale kreace to jsou

Týden co týden chodíme s manželkou do tanečních. Dal jsem jí je k Vánocům. Teda jí – ona tančit umí, prknem jsem v té dvojici já. Do kurzu jsem šel vybaven absolvováním tanečních na gymnáziu, kde jsem taneční kreace nezapomínal po letech, ale z lekce na lekci, po třicítce jsme s ženou zvládli taneční pro dospělé, které mě měly probudit, ale nějak se to nezdařilo, no a pak jsem taky viděl několik řad StarDance a na té poslední jsem v jednom kole byl i napřímo, snažil se tam něco pochytit, ale přiznám se, že se mi to moc nepovedlo. Když už jsme u StarDance, jeho stopa vede i do našeho stávajícího kurzu, neb jej vede Kristýna Coufalová, tedy vítězka prvního ročníku, který vyhrála s hercem Romanem Vojtkem. Se mnou by, hodně mírně řečeno, nevyhrála ani zpáteční jízdenku na vlak.

S manželkou máme za sebou čtyři lekce. První byla na pohodu – dostal jsem chřipku, takže jsme nikam nešli. Na druhou jsem vyrazil s tím, že v první hodině se učila určitě polku a valčík a ty že snad trochu umím. Taky jsem manželce cestou k sálu do omrzení připomínal, že nesnáším jive a čaču, ale na ty že naštěstí nedojde. Samozřejmě že na ně došlo. Jive jsme tančili hned jako druhý tanec. A čaču jako čtvrtý. Jive je pro mne takové podivné hopsání, čača to samé, navíc mi oba tance splývají. Ten den jsme zvládli (tedy cvičili jsme) ještě waltz, a to už se o mne pokoušely mrákoty – tango! Volně, volně, rychle rychle, volně, volně, rychle rychle, nebo jak to je... Vlastně je to jedno, protože dokud taneční mistr Michal počítal, tak jsem se jakžtakž držel. Když s tím přestal, začal nekoordinovaný malér.

Abych ten nápor na psychiku zvládl, snažil jsem se uvolnit. U tanga jsem se třeba tvářil jako Argentinec a při polce jsem si zpíval. Manželka to neocenila, ale nevím, co bylo horší, protože ať jsem se tvářil neutrálně, nebo se soustředil, tak se mne ptala, proč dělám mistra Beana. Pravý horor však nastal až v další lekci. Tu jsme začali tím, že jsme se měli bez opakování a rovnou na hudbu při dvou skladbách roztančit. Ještě že nám (teda mně) Kristýna řekla, co to vlastně hraje... Krom toho jsme k naučeným kreacím minulé lekce přidávali další kroky. Doteď si myslím, že to nebyl dobrý nápad, ale když mě manželka trochu vede, tak zas tak úplný mimoň nejsem. To neplatí o tancích, jako je třeba salsa. Tam si myslím, že budu mimoň na věčné časy. Začali jsme s ní tento týden. Kristýna s Michalem ji tančí moc pěkně a zvládnou se přitom i rozhlížet po sále a povídat. Já zarytě mlčím a o tančení bych v tomto případě u sebe opravdu nemluvil. Já být tanečním mistrem, tak mě z toho sálu vykážu... Nafackoval bych si ještě za dva tance. Za valčík (ano, ten, o kterém výše píšu, že ho trochu umím) a za foxtrot. U obou mě vykolejilo, že valčík nám Kristýna s Michalem naroubovali na waltz a foxtrot na tango, čímž u mne způsobili něco jako babylonské zmatení jazyků.

Po skončení všech lekcí budeme mít ples. U něj mám problém s tím, že když začne hrát hudba, tak nebudu vědět, jaký k ní přiřadit tanec, a taky že mi při něm jistojistě bude chybět počítání našich tanečních mistrů. Snad mi za to nikdo nedá v přítmí šatny do břicha, ale když se v našem kurzu dívám kolem sebe, tak nejsem jediný, kdo se na sále motá... Když k tomu ale přidám, že celkové vyznění našeho tance vyvažuje manželka (a všechny její kamarádky mě za můj dárek navíc obdivují), tak i když je to pro mne někdy adrenalin na pokraji psychického i fyzického sebezničení, tak jej i při tom všem popsaném doporučuji...