Spisovatelé
Technologie nám ničí život. Jsme závislí na virtuální realitě. Mladí už dnes nevědí, co je to kopat do míče na dvorku, protože jsou přisátí na obrazovce počítače. Lidé spolu dnes nekomunikují, jen si posílají zprávy. Místo skutečných citů se navazují jen fiktivní vztahy prostřednictvím moderních technologií. Dřív lidé četli knihy nebo aspoň noviny, dnes se neustále kouká do mobilu. Facebook zničil média i demokracii.
A tak dále, a tak podobně. Takových povzdechů je dnes Facebook plný. Ten Facebook, jehož sebevědomý šéf Mark Zuckerberg se rozhodl, aby upevnil svou pozici benevolentního diktátora krásného fiktivního světa, nedávno zveřejnit obsáhlý manifest, v němž píše, jak chce spolu se svými přáteli (uživateli, klienty, zaměstnanci, poddanými, otroky – vyberte si) „budovat globální komunitu“.
Propadneme-li nějakému fenoménu, máme sklon ho přeceňovat. Facebook je dobrá zábava a kromě toho, že sloužil od počátku jako seznamka, což dělá prakticky každá komunikační služba, nabízí daleko širší škálu povyražení. Má i opravdové, „reálné“důsledky – mění svět reklamy, ovlivňuje média a politiku. Mnozí lidé díky němu získali zaměstnání, která ještě před pár lety vůbec neexistovala, nebo na něm postavili svůj byznys, před nedávnem nepředstavitelný.
Nástroj na zavedení totality?
V tomhle směru lze říct, že sociální sítě mají určitý význam a něco změnily. Ale že by to byl rafinovaný nástroj na zavedení celosvětové totality? Nebo co hůř, nástroj živelný, který přerostl svým tvůrcům a následně i uživatelům přes hlavu a začal nás ovládat? Je dobré se z virtuální bubliny vrátit zpátky na zem.
Světem nedávno prolétla senzační zpráva o tom, že jistá PR agentura díky svébytné metodě umí Facebook používat k manipulaci voleb a zařídila tak brexit i zvolení Trumpa. Předně, část lidí se pořád nechce s těmito výsledky smířit, tak hledá cokoli, co by je vysvětlilo: ruské tajné služby, zlovolnou manipulační kampaň na Facebooku nebo rozprašování drogy do ovzduší. Jinak se přece takový vývoj vysvětlit nedá.
Než to úplně odmávneme, stačí si uvědomit, že dotyčná firma – Cambridge Analytica, která se těmito výsledky chlubí, má ve své historce mezery. Ano, pracovala pro Trumpa, ovšem najal si ji až v závěru kampaně. Do té doby firma dělala pro Teda Cruze, který naopak neuspěl. A ano, podílela se na brexitové kampani. Ovšem nikoli na té hlavní, oficiální, ale na menší, podpůrné, kterou vedl excentrik Nigel Farage z okrajové strany UKIP.
Dodejme, že jinými svými klienty se firma nechlubí, víme tedy o dvou úspěšných kampaních, ale ty další, zřejmě neúspěšné, zamlčuje. Pozdvižení vzbudila tahle historka díky tomu, že vynálezce oné zázračné metody – sociolog Michal Kosinski – prý umí na základě analýzy několika lajků z vašeho facebookového profilu vytvořit precizní psychologický profil. Ehm. Ten test si můžete zkusit.
Ano, v něčem se trefí, ale je to jen efektní atrakce. Něco jako narychlo spíchnutý horoskop nebo pouťová věštba od cikánky. Každý trochu obratný psycholog, když o vás ví tři věci, je schopen dát dohromady stručnou charakteristiku, jež bude působit důvěryhodně. Tím dokáže zaujmout, možná v první chvíli i omráčit – ale dál už za tím nic není.
Samozřejmě, politici se naučili používat sociální sítě. Protože to umějí i novináři. Je snadné z jednoho facebookového nebo twitterového statusu udělat článek. Je snadné šířit texty nebo videa internetem, když máte platformu, jak je zpopularizovat. Ale nic víc. Politici se pořád setkávají s občany na osobních mítincích. Pořád chodí do televize, toho staromódního média, a utkávají se tam v debatách. Pořád chodí dokonce do ještě staromódnějšího média, do rozhlasu, a diskutují i tam. Dávají rozhovory papírovým novinám, které ještě rovněž nezanikly. Dokonce i píší a vydávají knihy, které mívají často bestsellerové prodeje a mají ve volební kampani význam (ne u nás, ale v Americe, Francii či Německu ano). Facebook je prostě jen další nástroj, nový doplněk. Kdyby to bylo jinak, stačil by jim jen Twitter. Ten ovšem nestačil ani Trumpovi.
To, že se mezi lidmi šíří nálady, které ve volbách ukončují dosavadní status quo, a tím opravdu mění svět, není výsledek „nadvlády sociálních sítí“, ale reakcí na zcela reálné problémy způsobené nadvládou toho dosavadního konsenzu.
Lidstvo se jen nudí
Teď k tomu podstatnému, nakolik nám sociální sítě a technologie ničí soukromé životy. Že trávíme na Facebooku příliš mnoho času? Ukazuje se, že největší aktivitu prokazují uživatelé sociálních sítí v pracovní době, ve všední dny. Po večerech a o víkendech se výrazně snižuje. Proč asi? Protože se lidé nudí v práci (nebo ve škole). To ukazuje i úspěch četných virálních videí, ne vždy úplně vtipných memů a různých dalších nesmyslů. Lidstvo se – tam, kde nemusí bojovat o život – prostě nudí. Sociální sítě jsou platformou, kterou se k nám dostane nějaká ta náhražková zábava pohodlnou a rychlou cestu.
Nedá se říct, že by rozšíření internetu a především sociálních sítí proměnilo jejich uživatele v nekomunikující somnambuly a asociály. Naopak ti, co jsou nesmělejší, si pochvalují, jak jim pomohly v navazování vztahů. Takové seznamovací aplikace nevedly k epidemii nezávazného sexu a nárůstu promiskuity, protože lidé přes ně hledají dlouhodobější, monogamní svazky. Jen mohou uplatnit více kritérií a stávají se při výběru náročnějšími. I Tinder, Grindr a spol. pak slouží nejen k seznamování, ale také k povyražení, vytržení z oné nudy, podobně jako sdílení blbostí na Facebooku či četba obskurních webů.
Není nic snadnějšího než se z Facebooku odhlásit nebo ho jen nepoužívat. Pokud nejste zaměstnán jako správce firemního profilu, samozřejmě. Představa, že člověk zůstane vytržen z komunity, že se k němu nedostanou informace nebo že jím budou lidé pohrdat, je zcela fiktivní. Jen bude zapotřebí si najít něco jiného, čím člověk zabíjí čas v neproduktivních chvílích. Možnosti tu jsou.
Oblíbený pocit provinilosti
Ale je taky možné Facebook normálně používat, klidně se jím bavit a nepropadat paranoidním myšlenkám, že mě řídí centrála nějaké tajné služby, případně mě skupina tajemných židovských obchodníků zneužívá pro své nekalé obchodní rejdy. Ani si člověk nemusí připadat provinile, protože visí na Facebooku místo toho, aby lakoval na chatě samorosty nebo jen šel běhat do lesa. Jenže lidé se rádi cítí provinile. Rádi si něco vyčítají. Rádi se obviňují.
Vždy, když se flákáme, jsme mohli dělat něco užitečného, vždy, když děláme něco užitečného, jsme mohli dělat něco jiného, třeba také užitečného, případně se flákat. A i když to říkám jako příznivce extrémů všeho druhu nerad, nic se nesmí přehánět.
Dnes je v módě takzvaný digitální detox. Podobně jako u těch fyzických, kdy si pročistíme tělo, nebo tomu aspoň věříme, si v tomhle případě pročistíme mysl, duši, prostě život – nebo tomu aspoň můžeme věřit. Lidé odhazují smartphony, ruší si profily na sítích a odpojují doma internet. Pak si pochvalují, jak jim to zlepšilo život – a napíšou o tom blog. Nebo aspoň status. A pak si ten pročištěný život zas něčím zasviní. Aby se zas mohli pročišťovat. A tak pořád dokola.