O tom, co Česko přináší Evropě

David Zábranský

Praha je kapitánským můstkem lodi, která míří do vyspělé západní Evropy. Stačí se podívat na mapu kontinentu, nebo si ji alespoň v duchu vybavit. Co vidíme, když v duchu nebo na mapě před sebou sledujeme hranice evropských zemí, evropské rozčlenění, nejlépe na mapě takzvaně základní, kde je dobře vidět jen to podstatné, tvary a charaktery evropských států, naplňuje nás úžasem.

V Evropě kromě Česka není jediná další země, která by měla tak odhodlaný, tak aktivní, činorodý tvar. Jsme vynikající. Polsko, Rumunsko, Francie, to všechno jsou na první pohled neaktivní tůně, sebezahleděné, centralistické, motající se v kruhu. Německo a Španělsko totéž. Itálie chce něco říct, ale nic neříká. Řecko jako by sypalo dole u plotu zrní slepicím. Portugalsko si někde úplně stranou čte.

A proti tomu ten náš zobáček u Aše, ta příď, která pročesává evropský kontinent! Ten český skok do Německa, ten vpád, to zakousnutí se, ta snaha, touha! Pokud budeme věřit mapám, jsme v celé Evropě tím zdaleka nejaktivnějším, nejagresivnějším, nejzvídavějším elementem.

Jestliže mapy nelžou, jsme skutečným a jediným evropským tygrem. Když Hannah Arendtová psala svůj filozofický opus magnum s názvem Vita Activa aneb O činném životě, jistě měla na mysli především Česko, přesněji řečeno onu prodlouženou, vysportovanou verzi Česka, kterou jí v padesátých letech minulého století ukazovaly tehdy aktuální mapy.

Kde se v nás – a kolem nás, v tom permanentně natěšeném tvaru našich hranic – tato výjimečnost bere? Proč v Evropě není víc takto aktivních zemí, proč jsme jediní?

Domnívám se, že Evropa víc takto aktivních lodí nesnese. Jsme jediný ledoborec, my Češi, jediný borec. Míříme na Západ, křižujeme Evropu. Jsme uprchlíci, migranti, jako by zrovna pro nás jako

Formu máme dravou a činorodou, aktivně myslící, ale obsah za ní doslova pokulhává.

pro jediné v Evropě neměly platit pevně dané pozice a jakákoli další předurčení.

Jsme svobodomyslní, svobodní, nespoutaní. Zatímco kulaťoučké Německo se sebezahleděně motá kolem své vlastní osy, naše vlast skrze štíhlý ašský zobáček ukazuje směr kupředu. Kupředu přes oceán ke Spojeným státům, a pokud nevíte, o čem mluvím, pak opakuji, vezměte si do ruky mapu Evropy.

V tom evropském tvarosloví, v tom evropském pořádku, do kterého Česko svým aktivním přístupem přináší tu potřebnou trochu tvůrčího a cestovatelského neklidu, v tom uspořádání je vidět všechno, slov už netřeba. Jsme koření Evropy. Jsme špičkoví, nejen kvůli Ašskému výběžku. Pokud by jednou na planetě Zemi přistáli nějací mimozemci, a pokud by se měli orientovat podle mapy, pak by Česko obratem vyhodnotili jako špičkovou zemi se špičkovým myšlením, technologií a kulturou.

Naše ambice, prorazit si přes Evropu cestu k moři a pak dále na protilehlý americký kontinent, vnímali by mimozemci jako oceněníhodné; a určitě by nás ocenili tím, že by z nás udělali své jediné pozemské partnery. Největší mimozemské vyznamenání by se začalo nazývat Řádem Česka, Řádem českého zobáku, Řádem českého odhodlání. A to všechno by trvalo... do určité doby.

Člověk se musí vždy a znovu divit, jak málo v našem případě obsah odpovídá formě. Formu máme dravou, činorodou, dokonce zamyšlenou, aktivně myslící, ale obsah za formou doslova pokulhává. Skutečnost, kterou by dříve či později po přistání museli odhalit i mimozemci, je taková, že v Česku se velmi aktivně chovají pouze hranice.

Naše hranice žijí a myslí, nezakrňují, míří kupředu, na Západ, ale vnitřek země má ráz opačný. Česká masa, vše, co je od hranic směrem dovnitř, celá naše paluba včetně pražského kapitánského můstku, bezvýsledně medituje.

Naše hranice se tváří, že Evropě „neseme noviny“, že neseme nějaké poselství, myšlenky, nebo že tím Ašským výběžkem ukazujeme směr (nestavte zeď mezi USA a Mexikem, tolerujte migranty a tak dále), ale kdo tady žije, ten ví, že ve skutečnosti neseme jen málo. Většinou pouhou negaci.