Dopisy na rozloučenou zachraňují hrdiny i autorku
Americký písničkář Ryan Adams před dvěma lety překvapil, když vypustil do světa zvláštní, ale skvělou desku. Rozhodl se totiž od první do poslední písně udělat coververzi tehdy aktuálního alba Taylor Swiftové 1989.
K neobvyklému počinu jej dovedlo rozpadající se manželství s herečkou a zpěvačkou Mandy Moore. Swiftové album popisoval jako „vlastní alternativní vesmír“a mluvil o tom, že mu 1989 způsobuje čirou radost.
Pomalejší Springsteen
No a protože je Adams poctivý dříč, vznikla pozoruhodná nahrávka, jejíž kvality korunoval i fakt, že v žebříčku amerického magazínu Billboard startovala na sedmé příčce, jedno Hned na začátek je důležité si ujasnit, že Rowan Colemanová píše pro ženy a je si toho moc dobře vědoma. Nebylo tomu jinak v případě jejích předchozích knih, které v Česku vyšly, a není tomu jinak ani tentokrát. Při čtení je to potřeba brát v potaz. Její v Česku nejznámější román Kniha vzpomínek vypráví příběh učitelky, jejíž paměť pomalu ničí Alzheimerova choroba. Proto se rozhodne veškeré své vzpomínky sepsat do jednoho svazku, než je jednou provždy z paměti vymaže zákeřná choroba. Příběh je tak na míru ušitý převážně ženské čtenářce.
Vyrovnat se s minulostí
Podobný motiv nyní Colemanová využívá znovu – místo knihy vzpomínek však své hrdiny nechává psát dopisy na rozloučenou.
Manžel hlavní hrdinky Stelly, který se vrátil z války, trpí traumatickými vzpomínkami. Nechce s nikým komunikovat, a tak Stella utíká po nocích za prací do hospicu, kde promlouvá s pacienty. Učí se přemýšlet o smrti a její blízkosti. Zjišťuje, jak moc je pro člověka důležité se před odchodem na druhou stranu vypořádat se svou minulostí. A tak začne za své pacienty psát dopisy Píše pro ženy na rozloučenou. Odesílat je chce až po jejich smrti. Brzy se však bude muset postavit před zásadní dilema – proč je neodeslat, dokud jsou jejich autoři naživu a dokud je stále možné napravit staré křivdy. Kromě Stelly příběhu kralují ještě postavy mladíka Hugha, který se nedokáže místo před originální deskou, jež však byla v hitparádě už osmačtyřicátý týden.
Adams a Moore se nakonec loni rozvedli, takže se dalo čekat, že koncem životní etapy se hudebník bude zabývat i na autorském albu Prisoner, které právě vyšlo.
Ryan Adams původně působil v kapele Whiskeytown, která byla označovaná za „alternativní country“. Tahle nálepka by šla klidně použít i na aktuální desku. Ovšem s vědomím toho, že americké country je široký pojem, do kterého se vejdou i mnohé rockové motivy.
Album zní trochu jako pomalejší Bruce Springsteen. S čestnou výjimkou úvodní skladby Do You Still Love Me?, jež vyšla i jako single a v níž se výrazně ozývají varhany, je zbytek desky vrcholně kytarový.
Všech dvanáct skladeb by šlo bez ztráty kytičky ořezat na nejjednodušší zpěv s doprovodem jedné kytary,
Jak napsat poslední dopis rodině a přátelům před smrtí? Odpověď hledá román Všichni jsme utkáni z hvězd. Album Prisoner zní trochu jako pomalejší Bruce Springsteen. S výjimkou úvodní skladby.
vyrovnat s rozchodem se svou láskou, a teenagerky Hope trpící cystickou fibrózou.
Trochu více sarkasmu
Colemanová nepředkládá zajímavé zápletky. Trápení jejích hrdinů je běžné, v literatuře často opakované. Mnohokrát nefunguje, nicméně tentokrát baví. Do vyprávění se nepouští s přehnanými ambicemi a cílem čtenáře ohromit za každou cenu. Obzvlášť v dopisech, které se nacházejí mezi jednotlivými kapitolami, často vtipkuje. K sarkasmu má však daleko, což je škoda. Dodalo by to knize na atraktivitě.
Příběh je to líbivý, zároveň velmi zasněný a romantický, i když taková smrt nebo život s nevyléčitelnou chorobou není. Colemanová se tak určitě setkala s rozhořčenými reakcemi čtenářů, kteří se již v životě s což je znak kvalitního písničkářství. Zároveň se Adams nebojí svoje dílo obalit do aranží se silnými bicími a průzračným zvukem elektrických i akustických kytar. Aranže jsou ovšem stále uměřené.
Žádné velké bolestínství
Důležité je, že ač jde o tematickou desku inspirovanou rozvodem a plnou pomalých, spíš tklivých balad, v žádném případě nezní nějak bolestínsky. Například píseň nazvaná Doomsday sice přináší obrazy o čekání na lásku až do soudného dne, ale jiskřivá harmonika, která ji provází, vyloženě vlévá optimismus do žil. Stejně tak Shiver and Shake, píseň téměř fyzicky zpodobňující odcizení a samotu, nepůsobí tak, že by se posluchač chtěl zabít, ale spíš dodává naději. Adamsovi se tak povedlo vytvořit nahrávku, která není pouhou autorovou terapií, ale plnohodnotným albem s osobní výpovědí.
Což není málo, protože dříve nebo později se do téhle životní situace může dostat každý. A jistě, rozchod se dá řešit pojídáním tuny zmrzliny v posteli a brečením u maratonu romantických filmů. Anebo je možné pustit si vyspělou desku, kterou se její autor vyrovnává s tímtéž. A nejen takhle Adamsův Prisoner dobře poslouží. podobně tragickou situací setkali. Od začátku do konce je nutné přistoupit na to, že jde o čistou fikci a nic víc. Realitu Colemanová do svých románů dostává nerada a ví proč. Zná svou cílovou skupinu.
Proto také nechybí šťastný konec, jehož příchod je s každým řádkem předvídatelnější a jasnější. Přesto nedovolí knihu odložit.
Colemanová si může sama děkovat za nápad s dopisy na rozloučenou. Jinak by totiž vznikl naprosto plytký příběh, jakých jsou některé dámské knihovny plné. V příští knize už by si však mohla pro své hrdiny vymyslet jinou zábavu než vyznávání se z vlastních vzpomínek a pocitů na papír.
Všichni jsme utkáni z hvězd