Pražan, který ovládl Lucembursko
Někdo by asi neusnul, kdyby měl za nevrácenou knihu dostat upomínku, jiný to neřeší. Některé případy dojdou až k soudu. Tam už jde ale o tvrdé vymáhání. Ročně se na pokutách za pozdě vrácené knihy vybere asi deset milionů korun, říká hlavní knihovnice pražské Městské knihovny Jaroslava Štěrbová. I přesto podle ní Pražané chodí do knihoven za pohodlím a bezpečím, které jinde nenajdou.
Mívají návštěvníci knihovny pocit, že knihovník rozumí všemu, o čem jsou nabízené knihy?
Ano a je to zajímavé. Někdo se na knihovníka téměř neodváží promluvit v domnění, že má spoustu jiné práce. Dokonce lidé konverzaci v knihovně často začínají slovy „promiňte, že vás ruším“. Připadá mi to legrační. My jsme tam přece pro ně. Na druhé straně je někdy jejich důvěra ohromná.
Setkala jste se ze strany čtenářů s nějakou zvláštností?
Jsou to různé veselé formulace. Lidé třeba chtějí „něco, co je asi takhle velké, zelené a na obálce to mělo rozkvetlou třešeň“. Pak zjistíte, že je to Višňový sad. Někdy je to o to naléhavější, že návštěvník chce knihu rychle. Lidé se v knihovně dělí na dva typy – na ty, kteří jsou v knihovně dlouho a užívají si to, a pak na ty, kteří knihovnu potřebují jen rychle vytěžit – vběhnout, chytit a rychle vyběhnout. I to je možné, ale lepší je se předem připravit.
Co od vás čtenáři žádají?
Dřív bývalo časté, že zvlášť lidé školou povinní chtěli po knihovně, aby za ně udělala nějakou práci nebo zpracovala téma. A byly skutečně slabší povahy mezi knihovnicemi, které vypracovávaly domácí úkoly. To už tak časté není. Potom chtějí různé právní rady, když neumí vyřešit svůj problém. Předpokládají totiž, že knihovník má právní minimum a řekne, co má kdo udělat. Tak daleko nejsme. Ale knihovníci jsou někdy velmi důkladní a problém vyřeší. Stačí, když na to nemají pět minut.
Pamatujete si nějakou další bizarnost?
Jednou jsem dostala prosbu, jestli bych nemohla vyhledat vhodné verše na rozloučení se členem rodiny. A protože měli přijet příbuzní ze zahraničí, měly být verše i v angličtině. Překládat báseň není jen tak, ale pán byl spokojený a rozloučení bylo důstojné.
Co tedy kromě knih nabízíte?
Půjčujeme třeba dioptrické brýle,
Zdatný básník, schopný diplomat i neúspěšný válečník. To byl pražský rodák, brabantský vévoda Václav Lucemburský, nevlastní bratr Karla IV., který přišel na svět před 680 lety, 25. února 1337.
Jedinečný byl již příchod vévody na svět. Beatrix Bourbonská, druhá choť Jana Lucemburského, prince porodila císařským řezem a přežila. „Přímý důkaz nemáme, ale pět nepřímých svědčí o tom, že se tak asi stalo,“uvedl porodník Antonín Pařízek z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ještě před pár desítkami let tento zákrok nepřežilo 90 procent rodiček. Na budoucnost oblíbeného potomka myslel král diplomat Jan Lucemburský ve své politické závěti z roku 1340. V dokumentu Václavovi jako dědictví vyhradil svou rodnou zemi Lucembursko. Povinnost hájit chlapcova práva v této zemi připadla rytíři Werrimu z Harzei. Karel IV. se když si je někdo zapomene doma. V centru jsme také začali půjčovat deštníky a naše klasická neobvyklá služba je půjčování obrazů – když si zařizujete byt a ještě nevíte, co tam chcete mít, na půl roku si nějaký půjčíte a zjistíte, co se vám líbí.
Loni byly nejpůjčovanější knihou Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, před pěti lety zase frčely severské detektivky. Co se naopak půjčuje nejméně?
Málo se hýbají úzce odborné knihy na některá témata nebo starší knihy. Beletrie z přelomu 19. a 20. století má přece jen jiný jazyk a špatně se čte. Navíc nebývá v nejlepším fyzickém stavu. Pak jsou to věci, které vyšly z módy, protože se mezitím změnil svět – příručka o udržování osobního automobilu Moskvič vám asi k ničemu nebude.
A co nové knihy? Stane se, že je objednáte a pak se málo půjčují?
To by se nám nemělo stávat. Snažíme se kupovat knížky, u nichž je předpoklad, že je vždy někdo chtít bude. Kouzlo je v tom, kolik jich koupit. Spíš se stává, že někdo podle knihy natočí film, a rázem je zájem ohromný. Sága Stmívání byla sama o sobě velmi populární a s filmy se zase zvedl uvadající zájem. Je to tak i s klasikou. U Kytice sice písemně zřekl nároků v Lucembursku, ale Janovy obavy o Václavovo dědictví trvaly dál. Obavy nebyly liché. Po hrdinské smrti krále Jana u Kresčaku Karel IV. Václavovo se to projevilo velmi dramaticky. Nedávno mi dokonce volal jeden čtenář a dožadoval se knihy o filmovém hrdinovi Rockym Balboovi a nevěřil, že taková knížka neexistuje. Podle čeho by to jinak natočili?!
Co všechno máte na starosti?
Třeba strategii – jaké knihovny budeme stavět a jak budou vypadat. Částečně i to, jakým cílovým skupinám se budeme věnovat, jestli nejvíc dětem a mládeži, jak budeme zacházet se seniory, co máme pro cizince... A také vzdělávání, protože když přicházejí noví kolegové, ne všichni mají odborné vzdělání.
Co musí knihovník umět?
Říkám tomu knihovnictví v širších dědictví zastavil. Na úhradu dluhů ho dostal další člen lucemburské dynastie, trevírský arcibiskup Balduin. Tahanice o dědictví skončily až roku 1354. „Bratrovi slavnostně za účasti nejvyšších říšských hodnostářů předal Lucembursko jako říšské léno a navíc je povýšil na říšského knížete a vévodu,“popsal akt historik František Kavka. Pro vládu měl Václav znamenité předpoklady a vzdělání, ovládal němčinu, francouzštinu i latinu. Zajímavé možnosti pro rozšíření lucemburského panství nabízel i Václavův sňatek s Janou Brabantskou, byť o 15 let starší.
„Byl milý, galantní a šlechetný, miloval turnaje, tanec a veselou pohodu a svou štědrostí k sobě poutal mnoho rytířů a jiných urozených osob,“popsal Václava proslulý francouzský letopisec Jean Froissart.
Bratrovy schopnosti neunikly Karlu IV. Jmenoval jej svým zástupcem souvislostech. Musí vědět, k čemu knihovna slouží, což se velmi mění vzhledem k tomu, jak se mění společnost, technologie i tempo života. Je nutné, aby knihovna dokázala přenést tradici a zároveň aby byla schopná pohotově reagovat na technologický pokrok. Také musí nabízet pohodlí pro čtenáře. To je třeba i bezbariérovost knihovny, která by se měla pořád prohlubovat, což není vždy jednoduché.
Děti oceňují, že na ně v knihovně nikdo nekřičí, nikdo je nebije, nehádají se tam s bráchou.
Jsou nějaké trendy, jak by měla vypadat knihovna?
Knihovna je veřejná služba ve veřejném prostoru a je málo míst na světě, která si společnost takhle platí. Trendy jsou jednoznačně pohodlí. Možnost, aby se člověk obsloužil sám, a na druhé straně možnost, aby mohl kdykoliv požádat o asistenci. V řadě světových knihoven je to i pomoc s instalací nějakého programu do počítače nebo obsluha mobilních zařízení pro seniory. Lidé to vnímají velmi vděčně, protože se v knihovně cítí bezpečně. To je největší devíza knihoven, ten důvěryhodný prostor: tady mi nic nehrozí a jediné, co se mi může stát, je, že zaplatím pokutu.
Jsou Češi velcí čtenáři?
Ano, Češi jsou dodnes jedni z nejlepších čtenářů na světě, a byť to v západní části Svaté říše římské. Jejich spolupráce prošla krizí na počátku 70. let 14. století. Václav po otci nepodělil válečnický talent. Vrcholem smůly se stala krvavá řež poblíž Cách v létě 1371. Ve srážce se slabším vojskem vévody Viléma II. padlo 270 brabantských korouhevních pánů a stovky neurozených válečníků. Václav skončil v zajetí a zaplatil výkupné 50 tisíc zlatých.
Václav se s nevlastním císařským bratrem naposledy setkal v zimě 1378, při Karlově cestě do Francie. O poznání úspěšněji než na bojišti si Václav vedl v poezii. Dochovalo se 79 básní. Vévoda zesnul zřejmě na lepru v prosinci 1383. Jeho posledním přáním bylo, aby mu vyřízli srdce a poslali na důkaz lásky choti. Ostatky vévody Václava spočinuly v cisterciáckém klášteře Orval na jihu dnešní Belgie. „Pros za něho každý, jenž Boha máš za štít,“stojí na náhrobku. (boh)