„Zásah policie v Miladě byl přiměřený“
Půl života proválčila, aby mohla žít v míru. Proslula jako šetřivá panovnice, ale v soukromí ráda utrácela. Měla ráda módní výstřelky, ale architekturu uznávala strohou až spartánskou. Nikdy na něm nežila, ale Pražský hrad ovlivnila ze všech nejvíc. Marie Terezie.
Letos je její rok. Přesně před třemi sty lety se habsburská panovnice, kterou mají lidé nejvíce spojenou se spoustou dětí a zavedením povinné školní docházky, narodila ve Vídni. Letos si jedinou českou královnu připomínají také na výstavě Předjaří, která zítra už popáté začíná na Hradě.
V Empírovém skleníku v Královské zahradě návštěvníky čekají tradičně jarní květiny jako narcisy, tulipány, begonie nebo hyacinty, ale i artefakty z hradních sbírek spojené se životem Marie Terezie. Třeba původní zlatá gobelínová souprava s francouzskou výšivkou, obrazy panovnice a jejích mnoha dětí i modely soch zápasících herkulů.
Nejsou to giganti, ale herkulové
Modely se staly předlohou pro sochaře, kteří začátkem 20. století tesali sochy na prvním nádvoří Hradu. Původní pískovcové z doby císařovny se nedochovaly a už se ani přesně neví, jak vypadaly. Současné sochy jsou tak zčásti dílem fantazie autorů. Daly však jméno i bráně, na kterou shlížejí – Bráně gigantů. Jméno je ovšem nepřesné.
„Byl bych rád, kdybychom už naučili veřejnost správnému názvosloví – není to Brána gigantů nebo titánů, ale Brána se zápasícími herkuly. Habsburkové totiž odvozovali svůj původ od antického hrdiny Herkula a brána na prvním nádvoří zakončovala obrovskou tereziánskou přestavbu Hradu,“vysvětluje kurátor Předjaří Jaroslav Sojka. Přestavba to byla jedna z největších.
„Ani Rudolf II., který na Hradě bydlel, ho nikdy nedal celý přestavět, ale Marie Terezie ano. A to od Ústavu šlechtičen na východním konci až po zmíněnou bránu na konci západním. Marie Terezie sjednotila všechny fasády. A prostory, které nechala postavit, dodnes používáme. Tam, kde byla původně císařská ložnice, je dnes skleněný salon a byla tam i první pracovna Tomáše Garrigua Masaryka,“pokračuje historik umění Sojka.
Hlavní pomocí v jejím úsilí byl její dvorní architekt Nikolaus Franz Leonhard von Pacassi, který Hrad ze středověkého hradu přeměnil v zámek moderního typu ve střídmém stylu nastupujícího klasicismu. Spořivá Marie Terezie, která kvůli věčným válkám ani neměla příliš peněz, totiž nestála o věžičky
Skupina zastánců squatingu s konečnou platností neuspěla se žalobou kvůli údajně nepřiměřenému policejnímu zásahu při vzpomínkové akci v objektu Milada v Praze. Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl jejich druhou kasační stížnost.
Podle NSS squateři obsazením vily neuplatňovali své politické shromažďovací právo. Sami tehdy zdůrazňovali, že jen pokračují v zábavě a že každý z nich jedná sám za sebe. Vzhledem k použití násilí při obsazení vily podle NSS ani nemohlo jít o pokojné shromáždění, které zmiňuje Listina základních práv a svobod. Podle městského soudu policie použila donucovací prostředky zákonným způsobem, a nikoliv a ozdoby. „Každý, kdo miluje starou architekturu, lituje, že tu není více gotiky nebo více renesance. Ale právě proto, že to bylo ve své době nemoderní, to muselo pryč. Chtěla moderní hrad, který odráží moderní stát. Myslím si, že Pacassiho přestavba dala Praze patřičnou vladařskou rezidenci a dovršila tisíciletý stavební vývoj. Plečnik a další už jen dotvářeli detaily,“míní kurátor.
I díky změnám, které královna učinila, pak podle něj v roce 1918 padla při hledání vhodného místa pro sídlo prvního československého prezidenta volba na Pražský hrad. „Je plný úřadoven, salonů je v něm jen menšina.“
Marii Terezii kurátor popisuje jako ženu oddanou své rodině. Ženu, která neproslula skandály ani mnoha milenci. Ženu, která sice provedla mnoho důležitých reforem, ale kromě katolictví neuznávala jiné víry a neměla ráda židy. Ironií osudu jí však židovský lékař odrodil většinu dětí.
Byla to žena, která nadevše milovala svého manžela a odpustila by mu cokoliv včetně pravidelných nevěr. „Její marnotratná dcera Marie bezdůvodně ani nepřiměřeně. „Policistům přitom nelze upřít snahu o hledání mírnější alternativy řešení, kdy z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se snažili se squatery domluvit, vyjednávali, snažili se i o kontakt se squatery uvnitř,“stojí v rozhodnutí městského soudu.
Squateři se na přelomu června a července 2012 sešli u příležitosti třetího výročí vystěhování vily Milada, která v minulosti patřila k nejznámějším českým squatům. Zprvu byli venku, pak vnikli i dovnitř. Dům, který má soukromého vlastníka, policie znovu vyklidila. Několik squaterů policie odvedla, později si stěžovali na bití v „uličce hanby“a hrubé zacházení. (ČTK) Antoinetta je proto mnohem slavnější. Marie Terezie je však zajímavá především tím, že pokud chtěla dobře vládnout, musela polovinu života válčit. Spolu se svým synem Josefem II. je třeba poslední, kdo válčil s Turky,“připomíná Sojka.
Papoušky pouštěla mezi květiny
Jakkoliv se z výše řečeného může zdát, že byla Marie Terezie šetřivá, přísná a vlastně nudná, v soukromém životě se nebála odvázat a milovala módní výstřelky. Třeba papoušky, jež pouštěla mezi květiny přivážené ze všech známých koutů světa. Její oblíbenou byla dnes běžná strelície. Ve své době však byla úplně nová, a protože lidé nevěděli, jak ji nazvat, dostala jméno podle ženy krále Jiřího III. Sophie z německého rodu Strelitzů.
„Ten bizarní květ si spojíte s bizarní dobou poloviny 18. století. Pocit baroka a rokoka je pocit lehkosti a toho jsme touto výstavou chtěli co nejvíce dosáhnout,“říká Sojka. Co vyšlo z módy, podle něj císařovna zavrhla. I proto se středověké české svatováclavské koruně, kterou coby česká královna nosila, posmívala a říkala jí „šaškovský čepec“. „Marie Terezie měla také ráda předměty s orientálním původem. Čínský lakovaný nábytek, za ten dávala milionové ceny. Ale to byly domácí peníze habsburské dynastie, nešlo o státní peníze. Navíc kdyby příliš spořila, každý by řekl, že na to nemá, a v Evropě by ji pomluvili,“podotýká Sojka s tím, že už tak to měla Marie Terezie na trůnu těžké. Některým vadilo, že je žena, další tvrdili, že na trůn nemá nárok. A nepodpořily ji ani její milované děti.
„Josef II. byl cynik a v podstatě čekal, až jeho matka nebude. Ale měl ho potom někdo vůbec rád? S Marií Terezií se loučila celá Vídeň a všechny národy. Když zemřel Josef II., někteří diplomati si řekli: Konečně vykonal něco dobrého,“uzavírá Sojka.