Česko má na první ligu Unie
Evropská unie se pravděpodobně rozdělí na dvě skupiny států. Česká republika má všechny předpoklady být v první evropské lize. Jen to musí čeští vládnoucí politici chtít.
Evropská unie se bude dál dělit. Nebudou z ní nutně vystupovat další země, ale jedny se budou rychleji propojovat, další budou naopak stále více zaostávat. Středeční vystoupení předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, při němž představil ne jednu, ale pět možných variant vývoje Unie, vypadalo jako výstřel do tmy.
Včerejší vystoupení ministrů zahraničí Francie a Německa, Jeana-Marca Ayraulta a nového šéfa berlínské diplomacie Sigmara Gabriela, však svědčí o tom, že to byla spíš nahrávka na smeč. Obě klíčové země Evropské unie, v souvislosti s odchodem Velké Británie ještě mnohem důležitější, totiž daly najevo, že při uskutečňování své představy o Evropské unii už na opozdilce a troublemakery maďarského, polského či českého typu nehodlají napříště čekat.
Míra trpělivosti s politiky typu Viktora Orbána, Jaroslawa Kaczynského nebo v uprchlické agendě Roberta Fica a Miloše Zemana dosáhla hraniční meze. A pokud se některé země rozhodnou nespolupracovat na některých evropských projektech, tak se na nich nebudou podílet. Se všemi důsledky, které z toho vyplývají.
Děje se to trochu už dnes. Část členských zemí, převažující a po odchodu Británie z Unie už výrazně dominantní, platí jednotnou evropskou měnou euro a užívá si všech výhod, které z toho vyplývají. Na jejich bedrech jsou však i starosti a výdaje především v souvislosti s Řeckem a jeho dluhovou krizí, jež země jako Česká republika nebo Polsko nepociťují.
Faktem ale je, že všechny nové členské státy, jejichž ekonomiky jsou dost silné na to, aby přijetí eura zvládly, což pro Česko platí stoprocentně, nedrží ducha smluvních závazků přijatých při svém vstupu do Unie. Mezi ně totiž přijetí eura patřilo. Nebylo tam sice napsáno dokdy, ale z ducha smluv o přijetí lze dovodit, že to mělo být tak rychle, jak to bylo možné.
Možná máme dnes pocit, že jsme jako Češi něco ušetřili, že naši premiéři a ministři financí se nemusí zabývat stavem řeckého rozpočtu, že prostě nemáme „zbytečné“starosti, které země eurozóny mají. A že jsme si mohli navíc nadopovat na několik let náš export umělým snížením kurzu koruny a nastartovat tím ekonomiku, což bychom jako země s eurem nemohli. To, co se nám ale dnes zdá jako výhoda, se může velice brzy ukázat jako ztráta, kterou jsme zbytečně za zeměmi eurozóny nabrali. Ztráta, kterou už dnes každý z nás poznává měsíc co měsíc na své výplatě, pokud si svůj plat převede na eura. Naše umělé zchudnutí je ale jen menší částí problému, tou daleko větší je náš pád do „druhé ligy“unijních zemí.
Podobně jsme „vyzráli“i na uprchlickou krizi. Na rozdíl od srovnatelného Rakouska, které se potýká s integrací kolem sta tisíc běženců ze Sýrie a dalších civilizačně
Máme na to být v první lize. Se všemi závazky, ale i právy. S platy, jež se budou blížit Západu.
vzdálených zemí, tady můžeme počítat azylanty na prstech. Všemožnými průtahy necháváme vyhnít i otázku několika málo tisíc migrantů, které jsme se zavázali přijmout z nejvíce zasaženého Řecka a Itálie. Naše parta vykuků z Visegrádu, v níž patříme v porovnání s Viktorem Orbánem, nebo Beatou Szydlovou ještě k té slušnější části, má stále pocit, jak jsme to „zmákli“. Ale jak se říká, všeho do času.
Dvourychlostní Evropská unie se totiž bude více než její dnešní podoba řídit principem, že kdo méně dává, kdo neplní své závazky, kdo dělá na ostatní místo solidarity podrazy, ten také méně dostane. Možná ne hned, Unie je takový pomalý, těžkopádný kolos, ale později. Ne, že bychom to v minulých letech občas od těch nejnaštvanějších států, například Rakouska, neslyšeli, ale jaksi jsme to nebrali vážně. Nejde přitom zdaleka jen o peníze z eurofondů. Jde o to, jak se s námi bude počítat, kdo s námi v rámci Unie bude chtít spolupracovat, jak budou brány v potaz naše „národní“zájmy. Což se v konečném důsledku projeví i na naší prosperitě jako státu, na příjmech každého z nás, od těch nejbohatších až po ty nejchudší.
Volby o našem místě v Evropě
Naše země přitom měla a stále má na víc než se plácat někde v evropské druhé lize. Máme, na rozdíl od Polska a Maďarska stále téměř nezdeformovanou demokracii západního typu, máme slušný zdravotní a sociální systém, který nám zbytek Visegrádu může závidět. Dobré školství, výkonný průmysl a relativně nezkorumpovaný a fungující úřednický aparát. Kdo nevěří, může si to v Polsku nebo v Maďarsku zkusit.
Máme na to být v první evropské lize. Se všemi závazky, ale i právy. S platy, jež se budou Západu blížit, výhodami západního sociálního systému, s úrovní vzdělání, která se nebude možná rovnat Německu, ale Španělsku nebo Itálii ano. Stačí se držet masarykovského hesla: „Nebát se a nekrást.“S aktualizovaným dodatkem o neohýbání demokracie, právního státu, držení slova a závazků vůči zbytku EU.
Musíme ale přestat věřit těm, kteří nám cpou do hlavy, jak se tady máme skvěle, jak žádnou Evropskou unii vlastně nepotřebujeme, jak i demokracii můžeme dělat jinak, než se ve slušných západních státech dělá. To není jen cesta do druhé evropské ligy, ale do Orbánova Maďarska nebo Putinova Ruska. A věřte, že ani tam byste dnes žít rozhodně nechtěli.
Proto při rozhodování o tom, koho v této zemi pověřit v příštích letech vládou, naslouchejme i tomu, co ti lidé říkají o Unii a našem místě v ní. Je to možná důležitější, než dnes většina z nás dokáže dohlédnout.