Všichni jsme Muzzikanti, ale filmař ani jeden
Decibely lásky v tom už nejsou samy. V kategorii přezdívané slovy písně „dojemně pitomá šou“je trumfnou Muzzikanti, film o to smutnější, že nehlásí režijní debut, nýbrž návrat vystudovaného a zkušeného režiséra.
„Jestli je na filmu něco špatně, je to moje vina, ne jejich,“bránil režisér Dušan Rapoš na premiéře svůj tým. To je hezké a trefné gesto, jen měl ze seznamu nevinných vyjmout ještě autora příběhu Petra Šišku, který si v něm i zahrál. Protože od scénáře se odvíjí vše – a ten Šiškův připomíná kotlíkový guláš.
Jako z Cimrmana
Do jednoho soustředění v muzikantském kempu se vedle mejdanů a písniček vejde nahá dívka v řece, potrhlý parašutista, farář u bicích, koně, sportovci, oprava kostela, slavnosti s cimbálem a kroji, povolné slečny. Ale pozor, nejde o komedii, nýbrž o romantické melodrama, takže se objeví i slečny zákeřně omamované, vyděračský gang, drogové pády a jejich léčitelé, pláč nad nenaplněným mateřstvím, osudová bouře, ba dokonce po letech objevené otcovství jako z Cimrmana.
A celou mravokárnou bajku ze zákulisí showbyznysu vroubí sluníčkovská proklamace „dobrá muzika spojuje, všichni jsme muzikanti“, prokládaná nadšeneckou poctou kraji a jeho folkloru podobně jako v Dědovi. Bohužel jde o poctu bezobsažnou, nezvládnutou a plnou zbytečností od vypravěčského komentáře přes komiksové ilustrace až po zdvojování sponzorských vzkazů ve slově i obrazu. O jejich četnost soupeří zvláště železárny a pánské obleky způsobem, jenž zahanbí i Denik Ostravaka, což je kumšt.
srdíčkovská besídka
Na boji mladých talentů s padlým popovým idolem baví jen fakt, že Martin Dejdar, drsný rocker Ozzák, tu hraje vlastně svého sitkomového bratra, tedy pravý opak Ozzáka, a taneční kreace zvládá stejně bravurně. Herecky se drží ještě Patrik Děrgel a Michalina Olszańska coby muzikantská Liduška je prostě přitažlivá, zato Pavel Kříž jako rocková legenda v černém na harleyi vypadá spíš utrápeně než vyrovnaně. Ostatní jsou estrádní sboristi.
Jako by kolem nešel ani jeden filmař, Muzzikanty tvoří sled klipů s nesmyslnými střihy, banálními erotickými či lyrickými výjevy a kýčovitou symbolikou, jíž podrobili i Jarka Nohavicu. Body sbírá jen pohledná příroda, slušný zvuk – na rozdíl od textů písní – a jako u Decibelů lásky nezamýšlený smích. Z oslavy bigbítu se stala srdíčkovská besídka, postrach všech pravých rockerů.