Chtěla hrát. Po emigraci se z ní stala učitelka špionů
Jiřina Stredňanská 26 let učila americké špiony česky. Dnes žije v domově důchodců v Brně.
Šestadvacet let učila Jiřina Stredňanská špiony česky. Ty americké – aby rozuměli tomu, co odposlechli na rádiových vlnách zpoza železné opony.
Lektorku armádní školy v americkém Monterey, tehdy už americkou občanku, se kvůli tomu při návštěvě Československa pokusila naverbovat StB.
Šestaosmdesátiletá paní s pozoruhodným osudem dnes žije v domově pro seniory v brněnské Okružní ulici. Do Česka se Jiřina Stredňanská vrátila po pádu komunismu.
Původně bývala herečkou. S manželem i dvěma malými dětmi v roce 1968 emigrovala. Pracovala i v Rádiu Svobodná Evropa. Potkávala i agenta StB Pavla Minaříka, který plánoval na budovu pumový atentát. (luv)
estaosmdesátiletá Jiřina Stredňanská je dnes jednou z desítek obyvatelek domova pro seniory v brněnské Okružní ulici. Je ale jediná z nich, která má vedle postele tablet, díky němuž každý den volá někam do amerického Pentagonu.
Je to jediná příležitost, jak se může vidět častěji než jednou do roka se svou dcerou, která přicestuje přes oceán.
„Na to, co moje dcera pro americkou vládu dělá, mi zakázala se ptát,“usmívá se Stredňanská. Předtím sama špiony učila, ale špioni se ji snažili i naverbovat.
Do své vlasti se vrátila natrvalo před dvaceti lety. Navzdory tomu, že z Československa s dvěma malými dětmi a manželem prchala v roce 1968 před komunisty a definitivně si tak utnula vysněnou kariéru herečky.
Dnes je vážně nemocná a ze svého lůžka se odpoutává jen těžko. Přesto dovede elegantně rozprávět o tom, jak po odchodu z domova získala práci v Rádiu Svobodná Evropa. Hlasatelku, která například zahajovala historicky první vysílání Československé televize z Bratislavy, už tam dobře znali. Práci získala jen za rekordně krátký půlhodinový pohovor. Mnozí další zaměstnanci procházeli důkladným prověřováním. I to však mělo mezery...
Stredňanská potkala na chodbách rádia i agenta StB Pavla Minaříka, který v utajení na sídlo Svobodné Evropy připravoval pumový atentát. Ač ho nikdy neuskutečnil, jeho nápad nakonec později provedla rumunská tajná služba a zranila při tom čtyři lidi.
„Kdybych dnes Minaříka potkala, asi bych mu nafackovala. Doplatila na to má kolegyně Maruška. Měla rozsekanou tvář střepinami, i další přátelé,“rozohnila se Stredňanská.
To už tam Stredňanská nepracovala. Když přišlo propouštění, Američané se řídili jednoduchým pravidlem – kdo přišel poslední, první odejde. Stredňanská dostala příležitost přestěhovat se do USA. Začínala ovšem zase od nuly. Krájela cibuli, prodávala hamburgry. Š
Zamčená v pokoji s StB
Nakonec ale získala práci v Monterey. Jazykovou školu tam založila armáda těsně před vstupem USA do 2. světové války. Experti učili japonštinu. Po vypuknutí studené války se záběr základny výrazně rozšířil hned na třicítku řečí. Stredňanská tak mladé americké vojáky mohla začít učit češtinu a slovenštinu. Strávila tím šestadvacet let. Její manželství nepřežilo. S manželem Ernestem se rozvedla.
„Snažili jsme se je naučit jazyk a naši kulturu. Trošku vojenskou terminologii, což jsem dostala za úkol já. Je mi líto, že jsme jim nevysvětlovali i to, jak je komunismus bezcitný. K tomu jsme se nedostali. Ta řeč je nesmírně těžká,“vykládá dnes a vzpomíná na krásné pláže, které kalifornské Monterey obklopují.
O tom, kam všude její absolventi putovali, už nic vědět nesměla. Často to byli špioni, kteří pak odposlouchávali komunikaci v komunistických zemích, nebo důstojníci, kteří se připravovali na případný válečný konflikt. „Mám dnes přátele po celém světě. Nedávno přijel na návštěvu jeden můj student, dnes plukovník ve Stuttgartu. Působil jako vojenský atašé v Římě,“dodává Stredňanská.
I když svět stále rozdělovala železná opona, Stredňanské se po domově stýskalo. Nakonec si dva roky před sametovou revolucí podala žádost o pobyt v lázních ve slovenských Piešťanech. A k jejímu údivu vízum skutečně dostala. Radost netrvala dlouho. Ač už byla americká občanka, skončila zamčená v hotelovém pokoji s agenty StB a z pasu jí zmizela výjezdní doložka, bez které ji přes zadrátované hranice komunisté odmítali pustit.
„Chodili za mnou každý den, asi čtyři nebo pět dní. Věděli úplně všechno a chtěli, abych s nimi uzavřela spolupráci. Rázně jsem je odmítala, ale byla jsem na zhroucení,“popisuje. Nakonec to komunističtí agenti vzdali a nechali ji odjet.
V roce 1997 se Stredňanská vrátila podruhé a tentokrát v Česku zůstala. Vybrala si Brno. Historici její příběh označují za unikátní. „Studená válka se naštěstí nikdy nepřetavila ve válku horkou. Právě tito lidé byli frontovými bojovníky té války. Hlasy svobody ve Svobodné Evropě. Většina z nich se už ale do vlasti nikdy nevrátila,“shrnuje historik Pavel Paleček.
Přes všechno, co Stredňanská prožila, jí nejvíc chybí herectví. Svůj pokoj má kromě fotek dětí vyzdobený snímky hereckých rolí. „Strašně ráda jsem hrála Runu v Radúzovi a Mahuleně,“vzpomíná. Mezi snímky je i její exmanžel Ernest, jak drží nejprestižnější televizní cenu Emmy za produkci a světelné efekty, kterou v USA dostal.