Pouštní sníh u pěti kruhů
Za rok tu půjde o nejcennější medaile. Jaký je předolympijský biatlonový Pchjongčchang?
Před závodem duní v areálu techno hudba. Najmutí roztleskávači se s megafonem u úst snaží rozproudit atmosféru. A jelikož Korejci sdílejí zálibu ve vědomostních soutěžích, hlučná dvojice moderátorů právě jednu divákům nabízí.
„Biatlon je sportem, který v sobě kombinuje klasické lyžování se střelbou. Ano, či ne?“
Kdo si snad myslí, že ne, zkříží ruce na prsou. Tak velí pravidla.
Publikum se skvěle baví. No... publikum. Zhruba 200 diváků. Parta Korejců má na transparentech nápisy „Heja Norge“. Ve stánku si můžete zdarma vzít vlaječky všech startujících zemí. A skupina fanoušků dorazila z Ruska, ti jsou všude.
„Připadám si tu spíš jako v Chanty Mansijsku nebo Tjumeni,“povídá Gabriela Koukalová. Přesto zahlédne také českou vlajku. Mají ji Mongolové. Studovali v Praze, přijeli povzbudit. Rovněž zaměstnanci české ambasády se sem vydali.
„Samotní Korejci mi přijdou moc milí, pokorní a pozitivní,“všímá si Koukalová. Dosud znala z Asie z dovolené jen Indonésii. Tady oceňuje: „Není tu shon jako u nás, kde v Praze každý někam pospíchá.“
Na tratě i se smetáky
Když předzávodní show skončí, kulisy se rázem zcela promění. „Kdybyste zavřeli oči, nepoznáte, že jste na biatlonu,“říká Petr Slavík, fotograf českého týmu. Během závodů panuje až nepřirozené ticho, nahlodávané pouze pokyny trenérů. Žádné oslavné výkřiky diváků po každé ráně, žádný hukot. Jen kapela místních bubeníků spustí.
Ani sníh ležící na trati není typický. „Sněhopískové brodiště,“popisuje ho Michal Šlesingr. Cože? Jaké? Pískové?
„Písek je tu problémem pořád. Vítr ho zanáší na trať. Říkám tomu pouštní sníh. Žlutý a špinavý,“vysvětluje Šlesingr a vymýšlí, že ho nabere do skleničky a počká, co z něj po rozpuštění zbude.
„Nepřijde mi to jako spad ze znečištěného ovzduší,“dumá Koukalová. „Jde spíš o jemný píseček ze zdejších golfových hřišť.“
Jak „na golfu“pořádat velkou biatlonovou akci, se Korejci učí.
Biatlonová unie IBU vysílá na každé kolo poháru vycvičený štáb zajišťující bezproblémový průběh. Ale Světový pohár v Pchjongčchangu je zároveň předolympijskou generálkou. „Najednou vše organizují neznámí lidé, kteří často pomalu ani nevědí, co je biatlon. Učí se od píky,“říká fotograf Slavík.
Korejští pořadatelé jsou uctiví, milí, nesmírně snaživí. Když kontrolují u střelnice akreditace, ještě se vám omluví. Je jich snad třikrát tolik než v Evropě. Na úpravu tratí vytahují hrabla, ale i smetáky. „Pak nám s nimi metou sníh pod nohama,“říká Veronika Vítková.
Činnosti jinde zautomatizované jsou zde důsledně pilovány. Nácvik květinového ceremoniálu se opakuje desetkrát. Jednou z imaginárních vyhlašovaných je Eva Puskarčíková. Jen to jméno místní příliš nezvládají. „Eva Puskč,“ozývá se. Kdo ví, jak vlastně Korejci vyslovují jména „svých“Rusek, jimž zařídili občanství, aby za ně závodily. Nebo snad Frolinovou upravili na Fro Li-na?
Pálivé a sladké, to je ono
Řidič autobusu, vezoucí Čechy po 30hodinovém putování z letiště, je nejprve omylem vysadil u špatného hotelu, a tak si kouč Zdeněk Vítek musel dát po parkovišti stíhačku za mizejícím autobusem.
Olympijská vesnice, kterou zabydlí za rok, se stále rodí, denně ji míjejí cestou do areálu. „Zatím jsou hotovy hrubé stavby. Takové paneláky,“posuzuje ji Vítek. „Monstrózní,“přitaká Šlesingr.
Celé olympijské údolí působí podobně. „Hotely vysoké, rozložité, skoro až kýčovité,“popisuje Slavík. Uvnitř jsou zařízené takřka v evropském stylu, ovšem o stravování se totéž říci nedá. Což začínali chápat už tehdy, když na pokojích hotelu Tower Condo namísto varné konvice objevili rýžovar.
V obřím jídelním sále stojí dlouhá řada várnic a až tři čtvrtiny nabízených pokrmů jsou korejské. Odezva není vždy kladná. Stačí pohlédnout na slovenské biatlonisty, jak si radši naloží jen misku čisté rýže. Naopak Koukalová si libuje: „Já mám hrozně ráda asijskou kuchyni. Pokud jsem doma v Praze, skoro denně navštěvujeme asijské restaurace. Tady jsem se ocitla ve svém. Pálivé a sladké, to je ono.“
Adam Václavík zkouší, jak že chutná pověstné kimči, a navzdory varování kolegů si hned vloží do úst velkou porci. Po dvaceti vteřinách je celý rudý. „Málem vyhořel,“vtipkuje Slavík. Odvážnější z nich experimentují s polévkou z řas. Šlesingr neriskuje. „Dám si místní specialitu,“hlásí, vrátí se však se špagetami s boloňskou omáčkou.
Potíže nastávají uvnitř biatlonového areálu v takzvaném Family Clubu, kde týmy při ostatních Světových pohárech běžně obědvají. Tentokrát je nabídka zarazí: sušenky a instantní nudlová polévka v kelímku, kterou si mohou zalít horkou vodou. Toť vše. Což především servismany, trávící v areálu celý dlouhý den, rozhodně nenadchne.
Zapojte fantazii. Už za rok
Dvacet minut autem je Pacifik. U něj se rozkládají město Kangnung a letiště, odkud se dnes vydají na další pohárovou štaci. Až se sem za rok vrátí, bude vše jinak.
„Na letišti jsou sice maskoti, ale jinak tu toho moc není, co by mi asociovalo olympiádu,“říká Šlesingr. Zatím je nutné zapojit fantazii. Tak jako Gabriela Koukalová. „Už si olympijské kulisy představuju,“ujistí a jde okusit též vedlejší tratě, které budou sloužit běžcům na lyžích. „Radost se tam vozit.“
Laura Dahlmeierová ovládne po sprintu i stíhačku a opouští Koreu se slovy: „Bylo to tu letos jako sen.“
Čí sny se na korejském pouštním sněhu naplní v únoru 2018?