MŮJ mistr světa

Klofla jsem pana Božského. Má geniální, matematický mozek, sexy svaly, stejně zvrácený smysl pro humor jako já a vlastní sny. A hromadu lyží!

Když jsme před lety utvořili snový lyžařský pár, čímž jsme vzrušili zejména bulvární plátky typu „Podhorská drbna“či „Šustlo se ve stopě“, nijak zvlášť jsme si nerozuměli. Zato jsme spolehlivě dokázali předpovědět, jak ten druhý dopadne v důležitých závodech, což bylo oboustranně výhodné a pro zachování vztahu plně dostačující.

Jenže zatímco partner to nemohl mít jednodušší, neboť stačilo předpokládat, že budu mezi posledními deseti, ze mě se musel stát senzibil. „Dneska budeš čtvrtej a zejtra taky,“volala jsem mu jednou před veledůležitou sérií běžeckých závodů za polárním kruhem. „Kdybys řekla čtyřicátej, možná bych ti věřil a byl bych za to rád,“prskal v záchvatu smíchu. Skončil čtvrtý a zítra taky. Stejnou předtuchu jsem měla i před jeho prvním mistrovstvím světa na domácí půdě. „Pojedeš finále,“vnadila jsem ho před sprinterským kláním. „Tak jo, to beru!“Zvykl si rychle. Ten den to finále jel a já s ním.

Když urval senzační šestej flek a stal se miláčkem národa, zahodila jsem fandící plechovku nacpanou šrouby a maticemi a prolítla překvapenou ochrankou přímo do mix zóny. Spoléhala jsem na to, že je ze mě minimálně stejně hotovej jako já z něj, takže jsem se mu během televizního rozhovoru oddaně pověsila kolem krku. Image lamače holčičích srdcí byla nenávratně pryč. Znechuceného pohledu, kterým moje láskyplné gesto mimoděk ocenil, jsem si všimla až večer. Stala jsem se politováníhodnou hvězdou dne v Brankách, bodech, vteřinách.

O čtrnáct dní později jsem na mistrovství světa závodila i já. Napjatě se očekávalo, jestli mezi dravými boulařkami konečně prorazím. A já v těch ledových japonských boulích skutečně prorazila. Bohužel jen reklamní banner vytyčující hranice závodní trati. „Vždyť jsi včera říkal, že to dopadne dobře,“bulela jsem pak ukřivděně svému běžkaři do telefonu. „Vždyť jo, přežilas to tentokrát bez úrazu. Vůbec jsem se o tebe nebál.“

Během další dvouleté přestávky do příštích šampionátů jsme na sobě tvrdě makali a výsledkové souznění vyladili do posledního detailu. Chabou výkonnost, která moji drahou polovičku z účasti na vrcholné akci tentokrát úplně vyloučila, jsem se rozhodla přebít něčím větším, aby se můj princ necítil trapně. Zlámat si tři obratle dalo práci, ale povedlo se, a taky jsem nikam nejela. Už nikdy. Zůstal na to sám. I když, jak se to vezme. Následující světový šampionát v Itálii jsem coby jeho nejvěrnější fanynka prožila v obytném voze na opuštěném, zavátém parkovišti hned vedle tratí. Nakonec jsem byla ještě věrnější, než jsem chtěla. Kvůli přívalům sněhu a velkému mrazu nešlo domů odjet dřív než tři dny po mém drahém.

Dva roky nato jsem měla tu čest provázet svoji lásku i na mistrovství světa ve Švédsku. Den před jeho nejsilnější disciplínou jsme společně zjistili, že už nejsme dva, ale tři. Nelehkou úlohu věštce dobrých výsledků za mě konečně přebral někdo jiný. Po letech znovu šestej flek, ale tentokrát chutnal jinak. Z lamače holčičích srdcí se pomalu stával táta.

„Tátáááááá,“řvala během letošního šampionátu lyžařských klasiků, který jsem poprvé neprožila přímo v srdci dění, malá kopie pana Božského a píchala přitom tátu v televizi do oka. Tvářil se pyšně, ten náš synek. Ještě že nikdy neviděl závodit mě. Tak nějak tuším, že ani tentokrát bych z něj „máma“nedostala. Takhle mám pořád možnost udělat na něj první dojem a něčím ho opravdu ohromit. ●