Češi mi dvakrát zachránili život

„Byli jsem vyhladovělí, vyčerpaní a najednou na nás začaly padat housky!“Tak Joel Brandwajn vzpomíná na Opavu, když byl na pochodu smrti z Osvětimi.

Navzdory otřesným zkušenostem z mládí polský rodák Joel Brandwajn srší optimismem. Druhou světovou válku, věznění v koncentračních táborech, pochod smrti a i další válku ve své nové vlasti – Izraeli přežil podle svých slov díky štěstí, svému dvojčeti Ješajahovi i pomoci Čechů. Štěstí prý měli už v tom, že se s bratrem do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi dostali až jako sedmnáctiletí.

Jak se vám podařilo tak dlouho unikat transportům?

Manžel mojí sestry Rachel pro mě a bratra pod střechou jejich domu vybudoval úkryt. Němci si ho vybrali na práci, a tak jsme se dostali mezi ty, koho do táborů transportovali jako poslední. Byli jsme tehdy malí, tak nad námi držel ochrannou ruku. Vlastní rodinu se mu ale zachránit nepodařilo.

Z tábora Pionki, kde jste byli od roku 1943, vás v červenci 1944 přivezli do Osvětimi-Březinky. Věděli jste, kde jste?

Vůbec. Vlak zastavil, byla tam vysoká rampa, ale lidé zůstávali ve vlaku. My mladí jsme vyskákali ven, abychom se napili z louže. Až později jsem se dověděl, že ta rampa vedla k pecím, kde spalovali těla zavražděných. Kolem procházel muž a my se ho ptali, kde jsme. On jen ukázal na vysoký komín. Řekl nám, ať se vrátíme do vagonu. Tak jsme to udělali. Za zhruba dvacet minut ten vlak s námi začal couvat do jiné části tábora. Neuvěřitelné, ten vlak začal couvat! Umíte si představit, jaké to bylo štěstí.

Jak jste to tam přežili?

Vlastně jsme tam byli jen několik dní, během nichž jsem se setkal i s Josefem

Mengelem (nacistický lékař provádějící morbidní a sadistické experimenty na

vězních – pozn. red.). Protože jsme měli zkušenost z pracovního tábora Pionki, kde se vyráběla munice, přesunuli nás do pobočného tábora Sosnowitz. Byl malý, čistý a bylo tam víc jídla. Zase v tom bylo štěstí. Jeden esesák mě v Sosnowitzi nechtěl, protože jsem byl prý moc malý. Ještě před přesunem mě vytáhl z řady, ale já jsem chtěl být s bráchou. Vrátil jsem se k ostatním, a tak jsme se tam dostali oba.

V Sosnowitzi jsme dostávali večer malý bochníček chleba, který jsme si měli rozdělit na čtvrtiny, abychom měli i na druhý den. A taky trochu džemu. Jenže jsem si ho rozdělil a pak z něj celý večer uždiboval, až mi nic nezbylo.

Měl jste z Mengeleho strach?

Když jsem se s ním setkal, netušil jsem ještě, co je zač. Každé ráno od nás z tábora někoho odvedli, a ten se už nevrátil. Jednoho dne jsem šel i já. Když mě k němu přivedli, chytl mě za zápěstí ruky a podíval se na mě. Padl ale rozkaz, že ten den už nikoho nepotřebují. A tak jsem se vrátil za bratrem. Zase jsem měl kliku!

Neměl jste přece jen někdy pocit, že vás štěstí opouští?

Nejhorší to bylo na konci války. Jak se k Osvětimi blížila sovětská fronta, poslali nás na pochod smrti. Nevím už dnes přesně, jestli jsme šli deset nebo dvanáct dní. Bylo to v lednu, na sobě jsme měli kalhoty, košile a dřeváky. Spali jsme v různých senících za vesnicemi. Jednou se stalo, že nám vesničan přinesl jídlo. Chleba a vepřové sádlo. Všichni se na něj vrhli jako vosy, jak byli hladoví. Sádlo měl naštěstí v kapse, takže ho neviděli. S bráchou jsme od něj dostali kousek, byla to záchrana. Měli jsme energii jít dál.

Co jste jinak jedli?

Brambory, které jsme našli na polích. V pochodu smrti nás ze začátku šlo asi 800, přežili ho hlavně mladí lidé. Nedalo se utéct. Jakmile se někdo opozdil nebo vyšel z řady, zabili ho. Pamatuji se, jak můj bratr za chůze spal a bylo mu jedno, kam jde. Já ho pořád tahal zpátky do řady, aby ho nezastřelili. Šli jsme hlavně mezi vesnicemi, do města jsme se dostali až v Opavě, kde jsme nastupovali do transportu do Mauthausenu. Nikdy na to nezapomenu.

Proč?

Bylo to neuvěřitelné. Jako zázrak. Šli jsme podél řady vysokých domů a najednou na nás jako déšť začaly padat housky, rohlíky a sušenky. Lidé je házeli z oken. Přímo na nás, takže Němci, kteří nás hlídali, nemohli nic dělat. Ti lidé nic nekřičeli, jen na nás padalo to jídlo z oken a my ho všechno snědli. Neumíte si to představit, po těch letech najednou cítit, že o vás má někdo zájem, že o vás má někdo jiný starost a že na vás myslí. Bylo to pro mě opravdu důležité. Moc bych chtěl těm lidem poděkovat, i když už možná nežijí, tak aspoň jejich dětem. Pro nás to bylo ohromné štěstí, zachránili nás.

Věděli jste, že válka končí a že brzy budete na svobodě?

Během pochodu smrti jsme slyšeli, že fronta je blízko a že se bojuje. Ale i když Němci prohrávali, na nás Židy byli tvrdí až do úplného konce. Mauthausen byl pro mě horší než Osvětim. Spali jsme na holé zemi. Tábor byl přeplněný, takže jsme stáli za sebou namačkáni v řadách a pak jsme si na povel lehli. Každý měl u hlavy nohy těch, kdo byli v řadě nad ním. Byli jsme tam tak natěsnaní, že nebylo možné otočit se na druhý bok. V Mauthausenu nám snad ani nedávali jídlo. Vlastně si nepamatuji, že bychom tam něco jedli. Měli jsme štěstí, že jsme tam nebyli dlouho. Nepřežil bych to.

Mauthausen patřil k posledním koncentračním táborům, které byly osvobozeny – až 5. května 1945. Jak tam vypadaly poslední dny války?

Převezli nás do tábora Gunskirchen (asi 50 km od Mauthausenu) a tam nám vařili otrávenou polévku. Každý, kdo ji pět dní jedl, umřel. Lidé kolem nás padali jako mouchy. Znenadání byli mrtví. Zase jsme měli štěstí, s bratrem jsme jedli jen tři dny.

Proč jen tři dny?

Protože přišli Američané a Němci utekli.

Jak víte, že byla otrávená?

Byla tak divně sladká. A každý, kdo ji jedl, po pěti dnech umřel.

Jaký byl první pocit, když to všechno skončilo?

Ležel jsem zrovna na podlaze. Byl jsem hrozně zesláblý. Najednou lidé křičeli: Němci utíkají. Myslel jsem si, že se mi to zdá. Moc jsem si přál, abych se neprobudil a ten sen pokračoval. A já přitom byl vzhůru.

Co bylo dál?

Po osvobození tábora jsme se vydali do nejbližšího města, Wels se jmenovalo. Jednu noc jsme tam přespali i v hotelu. S bratrem jsme vešli a lidé uvnitř z nás byli tak vyděšení, že nám nikdo nic neřekl. Tak jsme šli do pokoje. Bylo to neuvěřitelné, poprvé po tolika letech postel a bílé povlečení. Lustr... Ale taky jsme se báli. Později pro nás Američané vytvořili tábor, kde nás nějak ubytovali a dávali nám najíst.

Jak vás napadlo, že pojedete do Izraele?

Do tábora, který pro nás Američané vybudovali, přijeli vojáci z Židovské brigády, která patřila k britské armádě, a zeptali se, jestli chceme do Izraele. Hned jsme souhlasili.

Nechtěl jste se vrátit do Polska?

Už tam na nás nic nečekalo. Všichni Židé byli pryč. Navíc jsme měli strach. Pro nás byl Izrael bezpečné místo. Teprve po mnoha letech jsem se jednou do Piotrkówa Trybunalského vrátil. V našem domě bydlel někdo jiný a ani nám nedovolili, abychom vešli a podívali se na místo, kde jsme s rodiči před válkou bydleli.

Jel jste tedy rovnou do Izraele?

Nejdřív do Itálie. Tam jsme byli půl roku v letovisku nedaleko Florencie, kde se o nás moc dobře starali. Bylo nás tam asi 100. Později o nás vyšel článek v izraelských novinách, dali tomu titulek „Děti stínu“. Aria Avišar, majitel toho letoviska, pro nás první den připravil strašně moc jídla, abychom si každý nabral tolik, co sníme. Jenže během pár minut bylo všechno pryč. Nechápal, kam jídlo zmizelo. Někteří si ho totiž nanosili pod postele, aby si ho schovali. Pak už nám dával jen porce.

Jaký byl váš první pocit, když jste do Izraele přijel?

Začínali jsme v kibucu na severu. Byla to nejhezčí léta mého života. Vždy jsem měl rád přírodu, doma jsme měli velkou zahradu a já na ní moc rád pracoval. Tenkrát to bylo, jako bych se dostal z pekla do ráje.

Jenže když v roce 1948 vznikl Izrael, přišla další válka. Bojoval jste? Samozřejmě. Byli jsme s bratrem v Palmachu (elitní jednotky Hagany, předchůdce dnešní izraelské armády –

pozn. red.). Bojovali jsme za naši existenci, když na nás zaútočily arabské státy ze všech stran. My přitom neměli skoro žádné zbraně. Nějaké byly, ale moc nefungovaly. Zasekávaly se a tak… Ale měli jsme tak silného ducha, že jsme vyhráli. A zase musím říct, že i díky tehdejšímu Československu, které nám zbraně poslalo. Sám jsem byl u toho, když bedny s nimi dorazily do Izraele. Bylo to úžasné.

Měl jste štěstí, přežil jste Osvětim, Mauthausen. Nebál jste se po tom všem riskovat život v boji?

Situace byla taková, že nebyl čas nad tím přemýšlet. Řeknu to tak, že člověk má neuvěřitelnou sílu přežít. Jsem fatalista a taky optimista. Kamaráda, který bojoval vedle mě, zasáhla kulka přímo do čela. Jiný byl velmi ošklivě zraněn. Mně a bratrovi se nic nestalo. Všichni, kdo prohráli válku, si udrželi svoji zemi. Němci Německo, Italové Itálii… A my? My, kdybychom prohráli jednu jedinou válku, tak o svou zemi přijdeme.

Sršíte optimismem. Jak to po tak otřesných zkušenostech děláte?

Někdy mám pocit, že se mi to všechno jenom zdálo. Myslím, že štěstí jde s člověkem, člověk nikdy nemůže jít za štěstím. Štěstí, to jsou drobnosti. Jako když nás hromada stála v koncentračním táboře u plotu kolem kuchyně a zrovna na mě kuchař ukázal. Navíc vůle přežít je strašně silná.

Vy ji musíte mít silnější než řada jiných, hádám.

Ale ne. Dneska, když nejím sedm hodin, tak jsem z toho hodně rozhozený. Ale tehdy jsem nejedl i několik dní. Mimochodem, bylo zvláštní, že úplně všichni v koncentračním táboře jsme snili o chlebu. Mohli jsme si snít o různých delikatesách… Ale byl to chleba. Dneska si někdy v supermarketu stoupnu k pekárně a prohlížím všechny druhy chleba. Je jich patnáct.