Taková italská domácnost
Monika Vacatello chtěla mít okolo sebe nejen moderní nábytek, ale i řadu věcí, které zdědila po předcích. Uvědomila si ovšem, že je sama v novém bytě uspořádat nedokáže. To se povedlo až interiérové designérce Gabriele Hámové.
Manželé sledovali výstavbu budoucího bytu od samého začátku. Monika s Pavlem v té době začínali společně bydlet ve starším paneláku stojícím přímo naproti nedávno postaveného sídliště na okraji Prahy 11. Nějaký čas se tak dívali, jak volné plochy před jejich okny ustupují developerskému projektu, a netušili, že vzniká jejich domov. „Nebyli jsme nadšeni, ale pak jsme si řekli, že by nebylo špatné v jednom z domů bydlet, když nám tu vyrostly,“vzpomíná Monika. Na větší byt tehdy nebyly peníze, pořídili proto menší 3+kk o velikosti 65 m2, v němž bydlí od loňského srpna.
Monice bylo jasné, že nákupem to nekončí a bude potřeba holobyt zařídit. Zmínila se kamarádce a dostala kontakt na interiérovou designérku Gabrielu Hámovou. „Vím, jak to bývá, když se člověk stěhuje – vletíte do nábytkového řetězce, koupíte to, co většina, a co dál?“připomíná Monika, která nečekala a designérku oslovila už v momentě, kdy dům nebyl ještě dostavený. V helmách chodily obě na stavbu a promýšlely, co by kde mohlo a mělo být. „Nedovedu si představit, že bychom to zařizovali sami. Nemáme nápady ani kontakty na firmy. Přípravy trvaly půl roku, ale protože bylo všechno promyšlené, tak zabraly realizace a nastěhování jen měsíc,“chválí výsledek.
PĚKNÝ A PRAKTICKÝ
Tříčlenná rodina se stěhovala z velkého bytu do menšího. Bylo tudíž nutné zapracovat na úložných prostorech. „V jednu chvíli jsme
vedli boj o úložné skříňky v předsíni. Paní Hámová to vyřešila elegantně – umístila nám je nad hlavu, takže nezabírají plochu podlahy. Ta zbyla pro šatnu z typových šatních dílců a posuvných dveří. Můžeme se v ní normálně postavit,“zmiňuje Monika. Kromě toho, že si designérka poradila s malým prostorem i nízkým rozpočtem, splnila také další přání majitelky – do interiéru dostat vzpomínky na italské předky a přimíchat francouzský šarm. (Mimochodem – noblesu přidává i ruská modrá – oblíbené kočičí plemeno ruských carů.)
„Jak stárnu, líbí se mi věci, které mají historii, i to, když jsou vedle sebe staré a nové předměty. Na druhou stranu bych neuložila prádlo do starožitné skříně, která nevoní,“prozrazuje Monika. Na to, jestli je složitější vytvořit netradiční osobité bydlení nezapadající do škatulky trendů, odpovídá Gabriela: „Když vytváříte stylový interiér, je třeba, aby nesklouzl do kýče. Jenže! Vnímání kýče je odlišné, tudíž je podstatné přijmout osobní příběh klienta. Chce-li v něčem a s něčím žít, je třeba to respektovat.“
KDYŽ SE DOMOV VYBARVÍ
Manželé zafinancovali byt a jeho vybavení zejména díky dědictví po otci Moniky. Ten se narodil v italské Neapoli, ale většinu života strávil v Čechách. Doma proto chtěla mít pár věcí z jeho pozůstalosti, kupříkladu obrazy. Přemýšlela o tom, co s na míru vyrobeným nábytkem z 90. let, především s tmavě hnědou nábytkovou stěnou. Recept na vylepšení byl jednoduchý – stačil světlý nátěr. „Tatínek by měl určitě radost. Když jsem viděla, jak
byt pěkně dopadl, tak jsem i u sebe v malém kadeřnickém salonu okopírovala některá řešení,“přiznává.
Velkým tématem byly barvy. Monika si přála starorůžovou, od níž se s designérkou postupně dostaly až ke světle fialové. Pavel
návrh přijal, přestože měl zpočátku z barevné škály obavy. „Dnes to tak nevypadá, ale růžová má ,holčičí‘ nálepku teprve několik desítek let. Před lety ji nikdo nevnímal jako zženštilou. Naopak reprezentovala mužskou sílu, fialovou nosili králové a arcibiskupové,“ poodkrývá historii designérka. Růžová měla být i kuchyňská linka. Ustoupit ale musela cenově výhodnější v krémové barvě. Aby tu mohl být varný ostrůvek ohraničující prostor na vaření, bylo nutné rozebrat podlahu a přivést elektřinu. Na stěně nad pracovní deskou
je aplikovaný špachtlovací materiál Magic touch imitující cementovou stěrku. Designérka vyřešila nasvícení koutu pomocí reflektorové lišty, na níž nechala zavěsit skleněné art deco lampičky, které objevila na Aukru.
ŽIVOT JAKO NA ZÁMKU
Monika se pak pustila do čištění křišťálového lustru z bazaru. Bývalý majitel byl náruživý kuřák a lustr podle toho vypadal. „Rozebrala jsem ho na jednotlivá sklíčka, která jsem si předem nakreslila a nafotila. Riskla jsem to a po omytí jarovou vodou jsem je s velkým úsilím poskládala zase dohromady,“vysvětluje.
Na nábytku dala přednost matu, lesklé lakované povrchy jí připadají nepraktické. V bytě je kombinovaný starší nábytek s nově vyrobeným na zakázku – skříňky do předsíně, skříně a stolky do ložnice včetně postele s neobarokním čelem vyrobili v truhlářství Knotek. Historizující styl se promítl do obývacího pokoje, stejně tak do zlato-béžové ložnice. ,Ludvíkovskou‘ éru připomíná tapeta s třpytkami, jež mění její povrch podle toho, jaké dopadá světlo – denní či umělé. V jídelním koutě se stoluje pod další originální tapetou. „Je to opět odkaz na historii. Paví vzor vnímám jako pýchu v nejlepším smyslu slova. Člověk může být pyšný na vlastní úspěch i rodinu,“komentuje designérka, která do dětského pokoje vybrala ještě džungli plnou rostlin a zvířat. „Syn má luk a šípy a na tapetě loví,“upozorňuje s úsměvem Monika a dodává: „Napadla mě sem skluzavka. Zmínila jsem se paní Hámové, která zareagovala okamžitě. Nedávno dokončila zakázku, kde zbyla po starším dítěti včetně nábytku se zvířátky. Skvěle se nám všechno hodilo a synovi to udělalo velkou radost.“