Smím se dotknout žáka? Učitelka vlastně neví
„Možná dělám chybu v tom, že své žáky beru skoro jako vlastní děti. Možná jsem až příliš pečlivá,“říká učitelka, která byla nařčena ze zneužití dětí.
Petra Klimková redaktorka MF DNES
Jestli má pohladit po hlavě druháka, který poprvé plynule přečetl text, to si dnes učitelka Vanda Fabianová z Doloplaz na Olomoucku dvakrát rozmýšlí. Nakonec dítě pohladí, ale jedno ví jistě – na školu v přírodě už se žáky nepojede. Loňský pobyt s prvňáčky ze sousedních Tršic v Jeseníkách ji totiž málem připravil o učitelskou kariéru.
„Nebýt nabídky od paní ředitelky v Doloplazech, možná dnes sedím doma a louskám ořechy. Nebo dělám skladnici,“říká kantorka.
Loni v červnu musela odejít z devítiletky v Tršicích, kde učila více než deset let. Podle ředitele na škole v přírodě sexuálně obtěžovala chlapce ze své třídy, když večer v koupelnách dohlížela, aby se důkladně umyli po celém těle, a to včetně genitálií. Jak okresní, tak krajští státní zástupci se shodli, že kantorka žádný trestný čin nespáchala. Vanda Fabianová se přesto dodnes nemohla na své místo vrátit. O ne- platnost výpovědi se proto už třetí měsíc soudí.
„Chci, aby moje výpověď byla zrušena. Aby se prokázalo, že to, z čeho jsem byla nařčena, jsem nespáchala,“vysvětluje.
Její případ narostl do bizarních rozměrů. Nejenže se teď učitelé – bývalí kolegové – setkávají u soudu, ale jednací síň plní také rodiče údajných obětí Fabianové. Ti všichni stojí za kantorkou – dohled nad hygienou jejich potomků od ní sami požadovali. Na protest proti vyhazovu Fabianové dokonce čtrnáct z osmnácti ro- din přehlásilo své děti z Tršic do školy v sousedních Doloplazech, která propuštěnou učitelku zaměstnala.
Ředitel tršické školy Jaromír Vachutka je od začátku přesvědčen, že přístup učitelky k prvňáčkům byl za hranou. A vedoucí školy v přírodě Eva Žundálková sama čeká, jak soud skončí: „Víte, jak to dnes ve školství je. My nemáme ani právo podívat se dětem do vlasů, jestli nemají vši. Chceme znát, kde jsou hranice toho, co učitelé mohou a nemohou.“
Jak tenká je hranice mezi tím, co ještě je, a co už není v přístupu učitelů k žákům „normální“– i to ukazuje příběh Vandy Fabianové, která musela odejít ze školy v Tršicích na Olomoucku kvůli údajnému zneužití dětí. Ředitel venkovské školy, kde učila jedenáct let, ji loni v červnu na hodinu propustil a nařkl ji, že na škole v přírodě sexuálně obtěžovala chlapce ze své třídy. Vadilo mu, že se s nimi večer zavírala v koupelnách a chtěla, aby si důkladně umyli celé tělo, včetně intimních míst. Podle státních zástupců kantorka žádný trestný čin nespáchala. Stojí za ní také všichni rodiče jejích údajných obětí. Vanda Fabianová přesto dodnes nemá své místo zpět. O práci i svou pověst proto bojuje u soudu.
Jak moc vám ta osudná škola v přírodě změnila život?
Nejdříve to bylo něco strašného. Byla jsem přesvědčena, že do školství se už nikdy nevrátím, protože s tím, co jsem měla ve výpovědi, by mě hanba fackovala jít někoho prosit o práci. Nebýt nabídky od paní ředitelky ze školy v sousedních Doloplazech, tak možná dnes sedím doma a louskám ořechy.
Tipovala byste se dřív na učitelku, která se jednou bude soudit se školou?
To asi ne, jsem bázlivý zajíček, který vždycky uhne. Kdybych ale dala na slova pana ředitele, podepsala dohodu a ze školy utekla, tak by se to jednou stejně někde vynořilo. To už bych se o tom ale nemohla s nikým bavit takto na rovinu, protože by mi nikdo nevěřil. Tohle se prostě musí vyřešit. Utíkat už není kam.
Celou záležitost rozpoutalo oznámení, které na vás sepsaly kolegyně. Nehrály v tom trochu roli vaše osobní spory?
Když hledám důvody, proč se to všechno stalo, u žádné z mých kolegyň je dodnes nenacházím. Dvě z nich jsem považovala za kamarádky a se třetí jsem přišla do styku jen minimálně. Opravdu tomu nerozumím.
Když si celý příběh promítnete zpětně – udělala jste někde chybu?
Možná dělám chybu v tom, že své žáky beru skoro jako vlastní děti. Možná jsem příliš pečlivá. Hlavně jsem se proti všem nařčením měla víc bránit. Obávám se, že do podobné akce už nikdy nepůjdu, že už nikdy nedokážu překonat strach z toho, že udělám chybu.
Už nepojedete na školu v přírodě?
Nepojedu. Na jednodenní výlety s dětmi samozřejmě vyrazím, ale na delší pobyty ne. Už dříve, když jsem přemýšlela nad tím, co všechno se tam může přihodit, stálo mě to hodně nervů. Čím jsem starší – a zkušenější – tím se bojím víc.
Tohle nebyla první škola v přírodě, kterou jste absolvovala jako učitelka a zdravotnice. Řešila jste večerní hygienu dětí pokaždé stejně?
S tršickou školou jsem byla na dvou školách v přírodě. Poprvé jsem tam jela se třeťáky. Ty jsem nechala, ať se myjí sami. Ale u prvňáčků je to podle mě něco úplně jiného. Bavili jsme se o tom i s rodiči na třídní schůzce před odjezdem. Sami za mnou přišli s otázkou, jakým způsobem bude zabezpečena hygiena jejich dětí. Já jsem jim slíbila, že na ně osobně dohlédnu.
Skandál se z mytí kluků stal ve chvíli, kdy toho byla svědkem vaše mladší kolegyně. Proč to brala jinak než vy?
Moje kolegyně je věřící člověk. Myslím, že ji ani tolik nešokoval způsob mytí dětí jako ta věta: Přetáhli si předkožku? V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Já to beru biologicky, ona víc morálně. Navíc jako mamince tří dcer je jí tahle problematika trochu vzdálená. Sama jsem byla nejdřív matkou dcery, až pak syna. I já jsem se až od lékařky dozvěděla, jak důležitý je to úkon z hygienického hlediska.
Bylo nutné se s kluky v koupelnách zavírat?
Neumím si to představit jinak. Koupelny na jednotlivých pokojích byly malinké. Kdybych nechala otevřené dveře, byl by tam průvan a dítě by nastydlo.
Ředitel školy u soudu řekl, že bylo teplo…
Ano, to řekl. Ale my s kolegyněmi jsme den předtím zvažovaly, zda vůbec půjdeme na výlet, protože směrnice nám říká, že nesmíme vyrazit, pokud bude méně než dvanáct stupňů. Tehdy odpoledne pršelo a my se koukaly na teploměr, jestli je dvanáct nebo třináct stupňů. Já jsem si dovolila tričko s krátkým rukávem až ve čtvrtek odpoledne, a to asi na dvě hodiny. Jinak jsme všichni nosili téměř zimní bundy. Pan ředitel vychází jen z dojmů.
Také tvrdí, že umývárny byly dost velké na to, aby se tam vešly i tři děti najednou, kdežto vy jste tam brala jedno dítě po druhém.
Pan ředitel záměrně používá slovo umývárna, protože to evokuje něco velkého, ale byla to opravdu jen malá koupelnička. První den jsme tam šli dva žáci a já, přitom jeden z kluků musel sedět na záchodové míse a počkat, až se ten druhý umyje. To mi přišlo nedůstojné.
Narušila jste podle vás intimitu dětí?
Děti to tak neberou. Kdybychom je stříkali hadicí na dvoře, tak z toho mají ještě legraci. Záleží samozřejmě na každém dítěti. Měli jsme tam holčičku, kterou nesměla vidět nahou ani její vlastní máma, u té jsme maximálně ctili její soukromí. Všechny moje děti s tím ale neměly problém. Berou mě skoro jako maminu, nemají ke mně odtažitý vztah, nestydí se přede mnou, ani se mě nebojí. Proto jsem si taky vzala na starost kluky a kolegyni, která mi měla pomáhat, nechala holčičky. S děvčaty je jednak méně práce, jednak mi přišlo nevhodné nechat kluky svlékat se a umývat před učitelkou, kterou poprvé viděli až na škole v přírodě.
Jak „připraveni“, ve smyslu co smějí a nesmějí, odjíždějí učitelé na všechny mimoškolní pobyty?
Dostáváme samozřejmě školení, které je ale poměrně obecné. Můžeme se zeptat, jak reagovat v konkrétních situacích, nicméně nikdo si neumí předem představit úplně všechno. Minule měla paní učitelka prvňáčků koupelnu, kde byla vana. Děti tam opravdu stály dvě tři, čekaly, až se vystřídají, a paní učitelka seděla na vaně a držela sprchu. Vycházela jsem z toho, že takto by to mělo vypadat. Jestli jim u toho paní učitelka myla záda nebo ne, to nevím. U nás se bohužel víc než jedno dítě do koupelny nevešlo.
Pokulhává legislativa, když není jasně dáno, jak máte postupovat? Nebo tady udělala chybu tršická škola?
Já si nemyslím, že někdo udělal chybu. Prostě se na to každý díváme jinak.
Jste teď v přístupu k žákům opatrnější?
Hodně o všem přemýšlím, ale opatrnější nakonec nejsem. Nepohladit prvňáka nebo druháka po hlavě za to, že se mu něco povedlo, to mi přijde škoda. Spousta dětí o to hodně stojí.
Soudní znalkyně pro oblast školství Libuše Černá v rozhovoru pro MF DNES řekla: Když chcete učitele odstranit, stačí se na něj jediný den zaměřit. Cítíte to podobně?
Myslím, že ano. Vezměte si třeba obyčejnou hospitaci. Pan ředitel sedí ve třídě a vidí, že děti jsou v pořádku – sedí ve správně vysokých lavicích, mají vhodné oblečení i obutí. A pak se zeptá, proč mám napůl zatažené žaluzie. Nebo proč mám málo či moc otevřená okna. Dokonce mi vytkl, že došla baterka v hodinách a ty se zastavily. Učitel má co dělat, aby děti zaujal, dohlédl na to, jak drží tužky. Drobných nedostatků si všimne až později.
Občas se říká, učitel je neustále jednou nohou ve vězení. Je to opravdu tak dramatické?
Já se velmi bezpečně cítím pouze zavřená ve třídě, kdy děti sedí v lavicích a píšou. I když i pera mají ostré špičky. Když dětem chcete vyučování zpestřit a vezmete je třeba do muzea vědy, musíte je dostat tam a zpátky autobusem, projít přechody, ulice i to muzeum. Tam všude riskujete. Vtipné je, že učitel, který takto s dětmi někam jede, na to vlastně doplatí. Když nechá výklad na průvodcích, není tam jako vyučující, ale jako doprovod, což se nepočítá do přímé pracovní doby. Takže po něm vedení školy může chtít tyto hodiny během jednoho týdne nahradit. V podstatě je potrestán, že někam vyrazil.
Nahrávají české zákony víc učitelům, nebo ředitelům?
Obávám se, že teď je to spíš otázka papírů. Kdo má v pořádku administrativu, je výborný. To je případ i pana ředitele v Tršicích. Je to až pedantický úředník. Má všechno v pořádku i za cenu, že po lidské stránce věci v pořádku nejsou.
Na vaši podporu odhlásilo 14 z 18 rodičů své děti z Tršic a začalo je od nového školního roku vozit do školy v Doloplazech, která vás přes všechna obvinění zaměstnala. Čekala jste takové gesto?
K tomu, abych mohla v Doloplazech učit, bylo potřeba minimálně osm dětí. Nevěřila jsem, že tolik rodičů bude ochotných vozit děti do jiné obce. Nakonec jich bylo 14. Víc jich být ani nemohlo, protože to kapacita doloplazské školy neumožňovala. To je morální postoj, který jsem vůbec nečekala.
Stojíte o návrat do tršické školy?
Ano, protože pro děti a rodiče to bude jednodušší. Dostanou se mezi své dřívější spolužáky a za svými sourozenci. Několik rodin má jedno dítě v Tršicích a druhé teď vozí do Doloplaz.
Umíte si představit pracovat pod ředitelem, který vás obvinil a vyhodil?
Nekladu si žádné podmínky. Jediné, co chci, je to, aby byla zrušena moje výpověď. Aby bylo prokázáno, že to, z čeho jsem byla nařčena, jsem nespáchala. Spolupráce s panem ředitelem by ale pro mě byla jistě velice obtížná, on ji dokonce zcela vylučuje.
Obec, kde od léta leží petice s tisícovkou podpisů požadujících odvolání ředitele, do případu dosud nijak nezasáhla. Starostka tvrdí, že k tomu je potřeba zákonný důvod. Čekala jste od zastupitelů víc?
Ano, hlavně na začátku jsem doufala, že někdo z vedení obce pana ředitele přesvědčí, že se jedná o absurdní záležitost. Z mého úhlu pohledu je celý případ hloupé nedorozumění, které přerostlo do neuvěřitelných rozměrů.