Kdo zastaví turecký pochod

Komentář Vojtěcha Varyše

Když přijde řeč na Rusko nebo Čínu, má každý plná ústa lidských práv a obav o demokracii. A nejen v tomhle případě – mistrují se balkánské země, zaznívají i výtky směrem k Maďarsku nebo Polsku, kde údajně hrozí diktatura. V případě Turecka se mlčí.

Přitom je to země, která je na cestě k diktatuře nejdále. Autoritativní prezident Erdogan mění systém v zemi z parlamentního na prezidentský, omezuje svobodu tisku, provádí masivní čistky nejen v justici, bezpečnostních složkách či ve státní správě, ale třeba také ve školství. Pod záminkou boje proti pučistům otevřeně nastoluje v zemi totalitní režim. To je řekněme vnitřní záležitost Turků, každá země má jistě nezadatelné právo žít si v diktatuře, pokud se to jejím obyvatelům tak zamlouvá.

To ale není všechno. Je tu také postoj tureckého státu ke kurdské menšině, velmi sporné angažmá v syrském konfliktu nebo otázka sto let staré arménské genocidy, kterou Turecko nejen odmítá uznat, ale aktivně bojuje proti všem historikům (zdaleka nejen Arménům), kteří se jí zabývají, a vedle toho podplácí akademiky i politiky na Západě, aby arménskou genocidu zpochybňovali. Jen na vteřinku si představme, že by něco podobného provádělo Německo s holokaustem. Lidskoprávní aktivisty to nijak zvlášť nevzrušuje a politici z EU raději mlčí. Vědí proč.

Turecko totiž není náš nepřítel, ale spojenec. A spojencům se přece různé menší a někdy i větší hříšky odpouštějí. Turecko je členem NATO, má na svém území americké vojenské základny a takzvaně hlídá „stabilitu v regionu“. Region je momentálně tak „stabilní“, že z něj prchají miliony lidí, ale rozvrat v Turecku by celou situaci dramaticky zhoršil. Do toho Unie, respektive Německo uzavřelo s Erdoganem mimořádně „výhodnou“dohodu poté, co se Evropa nebyla s to vyrovnat s přívalem uprchlíků přes Balkán. Migranty teď hlídá Erdogan. A kdykoli může otevřít bránu, čímž drží Evropu v šachu. Dříve či později to udělá.

Kromě toho žije v Evropě několik milionů tureckých občanů. Jak se ukazuje, významná většina z nich se stále cítí být tureckými nejen občany, ale přímo vlastenci; a tváří v tvář konfliktu své nové a staré vlasti zůstávají loajální k té původní. Mnohým Turkům, navzdory tomu, že žijí západním stylem života v západní společnosti, tradicionalistický muslim Erdogan imponuje. Turci přitom léta platí za vzor bezproblémové, pracující, nekonfliktní, dobře integrované menšiny. Do Německa, Rakouska, Belgie či Nizozemska začali přicházet v 60. letech jako gastarbeitři, později se k nim nastěhovaly jejich rodiny a dnes už žijí v Evropě v několikáté generaci.

Německý filmař tureckého původu, oceňovaný režisér Fatih Akin, ve svých filmech často konflikt turecké mentality se západním světem vysvětluje. V jeho slavném filmu Proti zdi, pojednávajícím o marné snaze turecké dívky vydobýt si na rodině osobní i sexuální svobodu, hrála rovněž Turkyně Sibel Kekilli (později se proslavila v seriálu Hra o trůny). Turci se prosazují také v německé politice, ne náhodou spíše v liberální a levé půli spektra: současným šéfem německých Zelených je Cem Özdemir. Tohle jsou jistě lidé, kteří Erdogana nevolí. Jenže jejich angažmá, ať už umělecké, nebo politické, dokazuje, že právě oni se už cítí být Němci, Západoevropany, turectví nechali dávno za sebou.

Když kandidoval Recep Erdogan před třemi lety na prezidenta, jeho největší volební mítink s mnohatisícovou účastí se odehrál ve Vídni. Přiletěl tam na soukromou cestu a pronajal si sportovní stadion. Už tehdy rakouští politici řešili, co s tím, jak se k fenoménu postavit. Dnešní konsenzus ukazuje, že příště už takovou agitaci Vídeň Erdoganovi nedovolí. Obdobně se zachoval německý Hamburk: ministra zahraničí Mevluta Cavusoglua sice do země vpustili, jeho mítink však zrušili. Nejdál zašli Nizozemci, kteří jednoho ministra nevpustili, a jeho kolegyni dokonce vyhostili. To stálo u počátků aktuální diplomatické roztržky. Patrně by k ní nedošlo, nebo ne v takové míře, kdyby Erdogan své vyslance neposlal do Nizozemska krátce před tamními parlamentními volbami. To sice může působit jako velkopanská arogance, případně jako diplomatická necitlivost, ale nejspíš je to cílená provokace. Erdogan si hraje s Evropou jako kočka s myší.

Evropa je zahnaná do kouta. To, že není schopna žádné akce, se už ví dávno. Erdoganovi bude ustupovat a vzmůže se maximálně na nějakou tu protestní nótu. V klidu ho nechá vybudovat v Turecku diktaturu. Kurdy i Armény hodí přes palubu. I kdyby nakonec Erdogan otevřel brány svých táborů a vypustil na Balkán zadržované uprchlíky, nestane se nic. Protože: co asi můžeme od Unie, případně vlád Nizozemska, Německa nebo Rakouska, očekávat za akci?

Válečný konflikt? To asi těžko. Nikdo si ho samozřejmě nepřeje, navíc válku už jsme ze svého myšlení zcela vypustili. To se děje maximálně někde v zaostalých, okrajových oblastech, které známe jen z fotek. Zvlášť když se ze sedmdesát let trvajícího míru udělal samospásný fetiš, jediná zásluha a hlavní smysl totálně ohlodané kosti kdysi populární Evropské unie. A co si počít s evropskými občany tureckého původu, miliony loajálních Erdoganových příznivců s pasem EU? Humanismus i platná legislativa nám v tomhle případě velí jasně. Nemůžeme dělat vůbec nic.

S Tureckem bude třeba dále vycházet, pozvolna přihlížet erdoganovskému řádění. Bude nás to bolet a bude to ponižující.

S Tureckem bude třeba dále vycházet, přihlížet erdoganovskému řádění. Bude nás to bolet.