Tři výročí 15. 3. Temné, krvavé a zlověstné

Historie má temná data, na která by lidé nejraději zapomněli. Nikoli zapomněli ve smyslu ztráty paměti, byli by rádi, kdyby nikdy nenastala. V českých dějinách k takovým datům patří 15. březen 1939. Vojska nacistického Německa toho dne před 78 roky zahájila okupaci českých zemí – po mnichovské konferenci již osekaných o třicet tisíc kilometrů čtverečních území Sudet. Zemřela druhá československá republika a vznikl protektorát Čechy a Morava. Formální hlavou státu byl sice protektorátní prezident Emil Hácha, skutečnou moc a vládu však držel říšský protektor v Čechách a na Moravě. Obyvatelé země, která v letech před fašistickou anexí patřila mezi vyspělé demokracie, se stali v chorých hlavách německých pohlavárů druhem určeným k zániku. Jen bůh ví, co by s námi bylo, kdyby Spojenci nezhatili Hitlerův sen o věčné říši.

Jsou i krvavá výročí. Dnes je to 2 061 let od velkého politického atentátu – 15. března roku 44 před naším letopočtem byl zavražděn jeden z nejmocnějších mužů antiky, římský diktátor Julius Caesar. Vládce, který nasměroval republiku k zániku a přeměně v monarchii. Vojevůdce, jenž se stal jediným vládcem Říma a doživotním diktátorem. Jeho téměř absolutní moc a možnost, že se stane králem, děsila republikánskou šlechtu, která začala plánovat Caesarovu vraždu. 15. března roku 44 před naším letopočtem se Caesar po ránu necítil dobře, a chtěl proto odložit zasedání senátu, na které byl pozván. Jeden ze spiklenců, Decimus Brutus, jej však přemluvil, aby se na schůzi dostavil. V senátu zaútočili spiklenci na Julia Caesara noži a zasadili mu třiadvacet bodných ran, z nichž dvě byly smrtelné. Přičiněním Williama Shakespeara se obecně traduje, že poslední slova římského imperátora zněla „I ty, Brute?“, zde ovšem básník ve svém dramatu Julius Caesar fabuloval. Historici si nejsou jisti, jaká byla poslední Caesarova slova a zda vůbec nějaká vyslovil. Otázkou zůstává, čím to, že vládce Říma o spiknutí nevěděl, varovných indicií bylo jistě dost. Zajímavý pohled na Caesarův skon popisuje pozoruhodná internetová chronografie starověkých dějin Kleio.cz: „... lze uvažovat o tom, že Caesarovy choroby (ke stáru manická deprese a epilepsie) byly již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji. Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Využil tedy, jsou-li náznaky v pramenech reálné, „republikánské“konjurace (spiknutí) a zemřel svérázným způsobem eutanazie...“Po smrti Caesara se postupně k moci dostal jeho adoptivní syn a dědic Gaius Octavianus, kterému senátoři udělili čestné jméno Augustus. Octavianus Augustus se stal zakladatelem římského císařství, a tím i definitivním hrobařem republiky. Jeho vláda je nazývaná zlatým věkem Říma.

Jsou také výročí připomínající začátek událostí s dosud nejasným rozuzlením. Jedno takové je zlověstné, a ať chceme, nebo ne, ovlivňuje – a bude ovlivňovat – naše životy. Přesně před šesti lety dorazilo do Sýrie arabské jaro, vlna demonstrací v arabských zemích severní Afriky a Středního východu, která započala svou cestu v prosinci 2010 v Tunisku. Protesty proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi začaly 15. března 2011 a toto datum je také bráno jako začátek občanské války v Sýrii. Během krvavého konfliktu dosud zahynulo na půl milionu lidí. Další miliony ze země uprchly, což otevřelo stavidla další vlně migrační krize, s níž se nejen evropské země neúspěšně potýkají již několik let.

Co se asi stane dnes? Jak se bude jednou vzpomínat na 15. březen 2017?