Bojoval bez dveří i s rozbitými brýlemi

MF DNES - - Z DOMOVA - — Petr Suchomel

Mladý sekretář budějovického biskupa v roce 1990 připravoval šéfovu cestu do Železné Rudy, a protože byl v práci nový, nevěděl, co vzít s sebou, kam zavolat. „Ptal jsem se biskupa, jak mám vyřídit jednu organizační věc, a dostalo se mi odpovědi, že to je můj úkol a šéf se právě na to má dotazovat tajemníka,“vzpomíná sekretář. Jmenuje se Daniel Herman a dnes sedí ve vládě jako ministr kultury. Oním biskupem je pozdější pražský arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk, který v sobotu zemřel na rakovinu.

Herman, jehož právě Vlk přivedl do veřejného života, na historce dokládá, co bylo pro kardinála typické: na své okolí byl tvrdý. Ale nikoli netečný. Právě s ním později Herman řešil své zproštění od kněžských závazků, což je v církvi mimořádně citlivá věc. Byl to rovněž Vlk, kdo ho popíchl, aby šel do politiky.

Kardinálův odchod byl rychlý, ještě na konci loňského roku působil na svých čtyřiaosmdesát let velmi vitálně. Po Vánocích mu však lékaři našli nádory na plicích s metastázemi do kostí.

A tehdy už se věk naplno projevil – jeho organismus nevydržel pokusy o chemoterapii. V poslední dny jen ležel v nemocnici, nemohl téměř mluvit.

Matka krále Šumavy

Necelé dvě hodiny po Vlkově smrti přišla do Prahy kondolence od papeže Františka. Kromě jiného v ní vyzdvihl kardinálovu odvahu za totality, kdy se živil jako dělník. Státní souhlas s prací duchovního Vlk ztratil poté, co v roce 1972 pohřbíval Rozálii Hasilovou, matku legendárního „krále Šumavy“.

Hned po pádu režimu se Miloslav Vlk stal českobudějovickým biskupem a v roce 1991 vystřídal na pražském Arcibiskupském stolci kardinála Františka Tomáška. Za tři roky ho Jan Pavel II. jmenoval kardinálem.

V Praze to měl šumavský patriot na začátku hodně těžké. Herman, který se stěhoval z Budějovic s ním, například vypráví, že v prvních týdnech neměl Vlkův byt v Arcibiskupském paláci ani dveře. Na noc se zavíralo přisunutím květináče. Když novému arcibiskupovi těsně před slavnostní intronizací, již přenášela televize, praskly brýle, musel jít Herman hledat lepicí pásku, aby je na koleni spravil.

Svoboda přinesla církvi volnost, ale i vnitřní souboje. Tehdy na Vlka začali dorážet „mladí dravečkové“, jak své generaci kněží říká jeden z nich, Jan Jandourek. „Napsal jsem tenkrát v Katolickém týdeníku článek o stavu duchovních, o kterých jsem soudil, že jsou unavení a nepříliš kreativní a že tohle opravdu není ideál, který by někoho z mladších k tomu povolání přitáhl. Zvedla se bouře nevole. A když jsem pak kardinála Vlka potkal na Hostýně, pro lidi stojící opodál to muselo vypadat trochu jako výchovné setkání v ředitelně školy. Kardinál stál před odjezdem vedle svého vozu a přísně mi sděloval, že takto to skutečně nelze,“vzpomíná Jandourek. Hned však dodává, že jiná setkání byla vřelá a srdečná.

Chodská neústupnost

Lidé, kteří kardinála znali zblízka, shodně hovoří o jeho „chodské neústupnosti“. Ta se projevovala i navenek při tahanicích s politiky o katedrálu či jiný církevní majetek. „Když zemřel ministr kultury Pavel Dostál, kterého v dětství zfackoval nějaký husitský katecheta a on z toho měl celoživotní proticírkevní afekt, dostihl jsem kardinála mobilem někde na letišti před odletem do ciziny a ptal jsem se ho, jestli mi chce do článku něco říci k Dostálovu odchodu. Řekl mi jen: ‚Raději ne.‘ Celkem jsem to dost chápal,“vrací se Jandourek do roku 2005.

O pět let později šel Vlk do penze, jak je v církevních úřadech po 75. roce věku předepsáno. Stal se „emeritním arcibiskupem“. Nestáhl se však úplně. Až do smrti velmi aktivně glosoval společenské dění, hodně jezdil po světě, staral se o mezinárodní církevní Hnutí fokoláre.

Když mu lékaři řekli, že už ho nejspíš nevyléčí, přestěhoval se z Hradčan na faru v Karlíně. Po pár týdnech musel do nemocnice, odkud se už nevrátil. Ač byl hodně slabý, stále přijímal dvě návštěvy denně. „Každý den za ním někdo přijížděl, i z ciziny. Dny v nemocnici prožíval ve velikém odhodlání a naději, že bude moci ještě ‚žít, jak žít se má‘, aby to vyjádřil slovy Jiřího Grossmanna ze své oblíbené písně,“ohlíží se zpátky jeho sekretářka Hana Pohořalá.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.