Nesmiřitelný táta

Kardinál Vlk byl neobyčejně tvrdý chlap, opak diplomata a politika. Proto také s politiky nic nevyjednal. Právě pro ty, kteří s ním vedli války, však může být největší inspirací.

Proč je křesťanský Bůh otec, nikoliv matka? A proč po světě chodil jeho syn, ne dcera či nějaké nadčasové bezpohlavní „to“? Americký spisovatel Paul Couglin o tom napsal celou knihu: křesťanský Bůh nikdy nebyl něžný mateřský rodič, ke kterému si děti chodí hojit rány, ačkoli se zároveň chovají jako haranti. K člověku se Bůh naopak vztahuje jako táta – pevný, tvrdý a spravedlivý otec, který odepíná řemen, když ho odepnout má. Ani Ježíš se nebojí vzít důtky a rozmetat kupce v chrámu. Evangelia ho na rozdíl od soudobých trendů nepopisují jako něžnou slečinku, ale jako chlapa, který neuhnul před drsnou popravou. Biblické pojetí mužství v církvi poslední dobou upadá podobně jako v celé společnosti. Když si někdo počíná jako řádný otec, hned se to bere tak, že je málo hodný, málo empatický, málo svatý.

S kardinálem Miloslavem Vlkem, který v sobotu zemřel, odchází právě takový chlap. „Přísný biskup“. Muž, který v reakci na nespravedlnost necitoval verše o smíření, ale bouchal do stolu.

Věřící i nevěřící v kněžích právem vidí někoho, kdo se sám snaží chovat jako Kristus. V jednání kardinála Vlka se odráželo ono tradiční pojetí – někdo by řekl zastaralé, jiný autentické. Jeho slova o Bohu, o církvi, o společnosti, o politice, ano, i o ukradeném církevním majetku, byla slovy chlapa. Nebyl diplomat, bylo mu jedno, zda si ho za to, co říká, někdo oblíbí. Na krku se mu houpal pektorál s ukřižovaným tělem toho, kdo neuhnul ani před příšerně krutou smrtí, a právě tenhle „chlapský aspekt“Vlk svým jednáním ztělesňoval coby biskup i coby „církevní politik“.

Kříž, opak kompromisu

Jeho ustavičné hádky s politiky, drsné příměry, někdy i zřetelné přehánění, jež zdůrazňovalo význam jeho slov, dráždily i mnohé katolíky. Opravdu má takhle vystupovat duchovní církve, jejímž univerzálním posláním je smiřovat a odpouštět? Kardinálův postoj ke smíření byl však ryze křesťanský. Milosrdenství přece přichází skrze kříž, tedy svár a spor. Popravčí nástroj, na němž se střetává „horizontála světa“a „vertikála nebe“, je opakem kompromisu. Je opakem netečnosti vůči zlu. Teprve až to špatné odložíš, přijď a obejmu tě. To chce po dítěti táta. Na rozdíl od mámy, která ho brání už před výpraskem.

Kardinál Vlk na svých téměř 85 let vůbec nevypadal, uvnitř však byl duchovním z doby, kdy nebylo normální dobro a zlo relativizovat a míchat v univerzální sluncem zalité sdílení všeho, všech a se všemi. Byl to chlap, který věděl, kam míří, a pokud to vyvolá válku, nechť tedy řinčí zbraně.

Řečeno ještě jinak: byl opakem diplomata, opakem politika. Proto s politiky nevycházel, nic s nimi nevyjednal. Církev za jeho éry dál zůstávala ekonomicky závislá na státu, jak to vymysleli komunisté, aby ji mohli držet v hrsti: když nebudeš kolaborovat, přestaneme tě platit. S kardinálem Vlkem navíc dostala nálepku spolku, který se hašteří o majetek a nedokáže projevit velkorysost. Překvapivé to však nebylo. Vlk ani za totality nekolaboroval a stát ho také platit přestal. Udělal z něho dělníka. Umýval v centru Prahy výlohy, což v církvi opět nebyl samozřejmý postoj, a to ani v mezinárodním měřítku.

Když jsem před pěti lety v Římě sledoval kardinálskou konzistoř, hlavní lodí baziliky Svatého Petra postupně procházelo dvě stě starců v purpurových barvách ze všech kontinentů světa. Dnešního papeže Františka, tehdy arcibiskupa z Buenos Aires, si mezi nimi nikdo nevšiml. V jednu chvíli se ke mně však otočil novinář z Belgie a zeptal se: „Není to váš kardinál Vlk? Ten, co umýval výlohy?“

Právě doba, kdy stát člověka trestal i za to, že se veřejně modlí, formovala Vlka coby arcibiskupa ve svobodné společnosti. Následoval-li věc, které věřil, nikdy neskládal zbraně. I když ho už nikdo nepronásledoval, neměl pocit, že je vyhráno.

Hned zpočátku 90. let na to naráželi například mladí, čerstvě vysvěcení kněží, kteří vyletěli ze semináře rovnou do svobody. Jestliže tehdy byla cítit euforie v celé společnosti, v církvi, jež najednou mohla sloužit mši svatou třeba pod širým nebem, to platilo stonásob. Jenže zatímco dvacátníci přebírali coby „neušpinění“vládu nad všemi společenskými obory, mladí kněží od začátku naráželi na pevné otce, kteří nedovolovali synům zbrkle a předčasně vyzrát.

Nejvyšší zdí byl pochopitelně pražský arcibiskup a předseda biskupské konference Miloslav Vlk, který přece neumýval okna proto, aby pak připravil církev o zralou elitu, už tak značně zbídačenou. Nehleděl na kritiku, vzal svůj úřad pevně do rukou a během několika let spolu s ostatními biskupy znovu vybudoval čtyřicet let systematicky likvidovanou církevní strukturu.

Pro nás Bůh, pro jiné Alláh

Nikdo však nakonec nemá jenom jednu tvář. Spravedlivý a přísný táta také neodepíná pásek v situaci, kdy je se svými dětmi spokojen. Uvnitř církve, tam, kde se tolik nebojuje s vnějším světem, se jednou na kardinála Vlka bude vzpomínat jako na muže otevřeného až progresivního. Tam, kde byl doma, jako by se přece jen otevíral prostor pro jakousi kompenzaci „mateřské“stránky jeho duchovního rodičovství.

I tady přitom šel až na hranu. Tento tvrdý chlap byl léta nejvýše postaveným duchovním v celosvětovém církevním hnutí Dílo Mariino, jehož členové se zavazují napodobovat svým životem Pannu Marii. Vnášet do světa Krista tak jako jeho rodička. Hnutí má v církvi rozporuplnou pověst, kritizováno bývá zleva i zprava – jako elitářská sekta i jako společenství příliš otevřené. Vlk tak jako jindy na kritiku nedbal a svou autoritou bránil hnutí po celém světě.

Kromě toho mu hodně záleželo na spolupráci s nekatolíky a s věřícími jiných náboženství, oproti svému nástupci a jeho poradcům měl velké pochopení pro muslimy, se svou typickou zarputilostí brojil proti tomu, aby problém s imigranty ospravedlňoval útoky na lidskou důstojnost. Do největší nenávistné vřavy byl schopen v rozhovoru zdůraznit, že muslimové věří v téhož Boha jako křesťané.

Kardinál Vlk byl tradiční chlap, který se bez kompromisů dral za svobodu bez ohledu na režim, za to, aby on ani jeho ovečky nezaměňovali tradici za stereotyp. Tím může inspirovat i ty, kteří s ním v četných válkách křížili zbraně.