Něco dělám ŠPATNĚ

Jan Neruda: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“Pro mladší ročníky: Neruda není žádný youtuber ani zakladatel IT startupu, ale český básník devatenáctého století. Vzpomínka na školní povinnou četbu se mi vynořila z hlubin mozku, když mi telefonovali, kde

Všichni už na mě deset minut čekají na schůzce. „ Jací všichni? Na jaké schůzce?“„Proboha vždyť jsem to včera všem psala na Facebook.“„Ale já ho nemám!“Rozhostilo se hluboké ticho. Úplně jsem cítila, jak mi za zády roste přeslička a funí dinosauři. Bylo jasné, že nestojím už ani opodál, ale jednu, možná i dvě generace pozadu v pravěku. Starý dobrý klasický e-mail je out, Neruda nekecal.

Přátelé mi občas přezdívají doňa Mimoňa. Nejsem tak mimo, abych nevěděla, že se doba nebude přizpůsobovat mně, ale já jí. Tak už ho mám též. Okamžitě ale vyvstal problém. Čím draka krmit. Byla jsem totiž poučena, že Facebook plní svoji marketingovou roli, když se příspěvky aspoň dvakrát týdně obměňují. Pohled na stránky ostatních mi bohužel moc nepomohl. Evidentně totiž frčí plavky. Smůla. Sebe, jak se nakrucuju u nějakého mořského útesu nebo aspoň hezkého bazéméně nu v bikinách, vyvěsím, jedině pokud by někdo mířil na moje děti kalašnikovem. Fotky mých dětí? To by ten kalašnikov vytáhly ony na mě! Další vděčný objekt je jídlo. Jenže informace, že jsme jedli v neděli k obědu čevabčiči, mi taky nepřijde jako extra lidstvu přínosná.

Další oblíbené téma je hubnutí. Tady oceňuji aspoň hru se světlem a stínem a konečně jsem pochopila, proč je tolik populární jóga. Pózy, které sebeprezentátorky svých štíhlých figur dokážou zaujmout, aby vypadaly, že váží o dvacet kilo než ve skutečnosti, jsou obdivuhodné. Už několikrát se mi stalo, že jsem v reálu nepoznala ženu, která na sociální síti vypadala jako bohyně. Obličej jakžtakž souhlasil, ovšem za sebou táhla obří zadek, který patrně při focení nějak zasunula dovnitř. Asi jako vosy zatahují žihadla nebo letadla podvozek. Zadek zasunovat neumím, takže ani tudy cesta nevede.

Největší komplexy mám ovšem ze zpráv o cestování. Něco dělám špatně. Denně se nudně táhnu z domova do práce a nazpět jen já, o víkendu jedu leda na Karlštejn nebo do Telče. Podle fotek jsou všichni na Bali, v Thajsku či na Zanzibaru. Plavou v moři s delfíny, lyžují na ledovcích, loví ryby v Norsku nebo si fotí selfie před Viktoriinými vodopády. Já jsem ráda, když si urvu třítýdenní dovolenou v kuse, kterou se mi vůbec nechce s nikým sdílet. Na Facebooku tudíž vypadám jako nudný blbec zápecník.

V práci jsme měli my narození v éře před internetem školení o sociálních sítích. Dozvěděla jsem se, že dřív kovbojům visely kolty proklatě nízko u pasu, aby mohli střílet. Teď bychom měli být schopní okamžitě tasit mobil a fotit. Cokoliv a kdykoliv a hned to umísťovat. Čím víc lajků, tím je vyšší naděje, že se na vás napojí inzertní klienti.

Jestli teď chcete vědět, co na svůj profil nakonec dávám, tak se připojte. Čím víc kliknutí, lajků, sluníček a srdíček, tím větší naděje, že taky poletím na Bali. Podpořte, prosím, svoji doňu Mimoňu! ●