Nemyslím si, že příští rok skončím
Půl hodiny po nedělním závodě si rozbalila čokoládu a slastně se do ní zakousla. „Teď už můžu,“usmála se. Nejlepší sezona v kariéře Gabriely Koukalové právě skončila.
Co převládá? Radost? Úleva?
Velká úleva. Nemohu uvěřit, že je konec. Poslední tři týdny jsem se na tenhle poslední víkend těšila. A teď mi přijde, že utekl tak rychle.
Dochází vám, co jste tady v Oslu ještě všechno dokázala?
Spíš ne. Stále to nejsem schopná vyhodnotit. Snad až si doma na chvilku lehnu, udělám si černou hodinku a popřemýšlím o všem, co se za sezonu odehrálo.
Já vám bilanci vaší zimy přesto připomenu už nyní: titul mistryně světa a další dvě medaile, pět pohárových triumfů, patnáctkrát na stupních vítězů, druhé místo celkově ve Světovém poháru a navrch dva malé glóby.
Mám z toho úplně zimomriavky, jak říká moje mamka. Byla to skvělá sezona. V nejlepším přestat, ne? Teď musím mému závodnímu stroji promazat všechny závity a šroubky a vyladit ho, ať funguje dál.
Otázka na další motivaci je asi zbytečná, že? Olympijský titul vám jako jediný chybí.
Jasně. Na olympijskou sezonu se chci koncentrovat víc než na jiné.
A po ní? Soustředíte se už víc na soukromý život?
Je fakt, že roky letí jako blázen. Hodně mi už záleží na tom, abych měla kolem sebe rodinu, tu pokrevní i tu biatlonovou, a lidi, o které se mohu kdykoliv opřít. I proto se snažím soukromému životu dávat maximum, co mohu. Kdybych nebyla spokojená v osobním životě, nebudu mít ani takové výsledky. Je to o tom hledat a najít v životě balanc.
Jestli ho naleznete, nemusí být olympijská zima vaší poslední?
Já nechci říkat, že bude poslední.
Ale přesně to jste v minulosti už několikrát naznačovala.
To proto, že mé myšlenky hodně směřují i k založení rodiny. Ale právě teď si nemyslím, že po olympiádě skončím. Když budu cítit, že mi biatlon dál chutná a že regeneruji, jak mám, tak věřím, že ten sportovní stroj uvnitř sebe dál potrápím.
Nahlodala vaše myšlenky na odchod i atmosféra, kterou jste v prosinci zažila v Novém Městě?
Stoprocentně. Mé prosincové vítězství v Novém Městě bylo zatím největším zážitkem mého života. Přikládám mu ještě větší váhu než zlatu z mistrovství světa. Proto mě moc láká také Světový pohár, který tam má být v poolympijské sezoně.
Posílila vás ta letošní? Tím, že jste dokázala načasovat formu na její vrchol, ale zároveň ji udržela takřka po celou zimu?
Rozhodně. Ale posílila mě ještě jinak. Vidím, jaká spousta českých fanoušků přijíždí i na naše zahraniční svěťáky. Nebo jaké haldy dopisů dostáváme, plné krásných obrázků od dětí a takového toho světla a naděje. Najednou cítím, že už ten můj biatlon není jen o tom, že si tady střílím a běhám, ale že může mít daleko větší váhu a hloubku.
Protože rozdáváte radost?
To musí každého sportovce těšit. Chci věřit, že třeba tím posiluju i jiné lidi, co nemají tolik štěstí v životě jako já a potřebují dodat kuráž.
V Česku jste celebritou, v Německu o vás píší jako o českém Jágrovi. Co to pro vás znamená?
Jsem ráda, že jsem obklopena takovými lidmi, kteří mě v případě potřeby vždycky sundají zase na zem. Té jejich upřímnosti si vážím.
V pátek jste při ceremoniálu nepodala ruku prezidentovi IBU Andersi Bessebergovi. Čím jste starší, tím citlivěji vnímáte, že existují i vyšší sportovní hodnoty než vteřiny, rány a body?
Ano. Ve dvaceti řešíte jen to, jestli zajedete o vteřinu rychleji nebo pomaleji. Jenže o tom život není. Mnohem důležitější než nějaké závodění jsou pro mě jiné věci, co jdou daleko víc do hloubky člověka. Férový člověk pro mě znamená daleko víc než úspěšný. Žijeme dnes v divné době, která jako by hatila veškeré naděje na nějakou čistotu. Málo lidí má opravdové koule, aby v takové době žili zcela férově.
O Andersi Bessebergovi jste řekla, že férovost zcela postrádá. Stojíte si za tím?
Ano. Když je člověk na tak vysoké pozici, měl by jít všem příkladem a zastupovat práva závodníků. Pokud to neplní a pravidla ho absolutně nezajímají, na co tedy v takové pozici je? Jde mu jen o sebe. Kdyby byl soudný, tak pochopí, že už tu dávno nemá co dělat.
Později jste se s ním před hotelem v Oslu znovu potkala, když šel na procházku se psem. Vyšla z toho čtvrthodinová debata.
A pes se mnou po celou tu dobu spolupracoval, protože mu bral roha. Ale ne, dělám si legraci.
Mnozí biatlonisté i vy osobně mu vyčítáte, že napomáhá k velmi laxnímu postoji IBU vůči dopingu. Dospěl při vaší debatě k určité sebereflexi?
On už má ty své odpovědi hrozně naučené. Nepřipustí ani zlomek toho, že by někdo jiný mohl mít taky pravdu. Protiargumenty smete ze stolu. Nevím, co všechno za tím z jeho strany je, a nechci si to raději ani domýšlet. Ale chci věřit, že na lidi, kteří se férově nechovají, se už ta voda vaří a je jen otázka času, kdy to vše dostanou zpět.
Přišli za vámi i někteří jiní závodníci s tím, že jste udělala dobře, když jste mu ruku nepodala?
Ptali se mě na to třeba Němci, tak jsem se jim to snažila vysvětlit. My závoďáci vesměs táhneme za jeden provaz. Já rozhodně nejsem ta hlavní. Obdiv si zaslouží hlavně Martin Fourcade, Michal Šlesingr a Lowell Bailey, kteří jsou tahouny našeho snažení. Oni sepsali petici proti dopingu, za kterou se většina biatlonistů začala stavět, ne já.
Biatlonistkou jen do 28 let a dost? Snad ne. Gabriela Koukalová hovoří o prodloužení kariéry.