Muzikál z Gottových písní v první hodině jenom tlachá
Muzikál Čas růží v pražském Hudebním divadle Karlín přehrál Gottovy písně s citem. Proč jich však v úvodní hodině zazní jen minimum, vědí asi jen jeho tvůrci.
V houpavém rytmu se rozjíždí závěrečná Gottova hymna C’est la vie, na pódiu ji společně odzpívají všichni tři představitelé hlavního hrdiny – Josef Vojtek jako stařec, Jan Kopečný jako mladík a Filip Antonio v roli chlapce. Všichni podávají pěvecky dobrý výkon, svou bezprostředností na pódiu překvapí nejmladší z nich. Živé nastudování pod vedením dirigenta Martina Kumžáka Gottovým písním sluší, zpěváci jsou vybráni s citem. Karel Gott, který k muzikálu složenému ze svých písní svolil a věnoval mu namalovaný obraz, může být spokojen.
Šedesát minut vysvětlování
Takzvaný hitmuzikál, tedy kus poskládaný z písní jednoho interpreta, většinou neoplývá silným příběhem. A Čas růží, jehož scénář napsal Sagvan Tofi, to potvrzuje. Skupinka mladých se dostane do zapadlého domu zarostlého podivína (zmíněný Vojtek). Ten pak jednoho z nich zdrží a začne mu vyprávět životní příběh točící se okolo obrazu a nešťastné lásky k dívce z poutě.
Následující hrané scény z podivínova mládí diváky zavedou na pouť blíže nedefinované minulosti. Tvůrci se bohužel v první polovině příliš zaobírají dějovou linkou. Vše chtějí vysvětlit, vše přehrát. A zapomínají tak na to hlavní, kvůli čemu muzikál vlastně přichystali – tedy na Gottovy písně.
V úvodních šedesáti minutách jich zazní minimum, a navíc většinou jen v krátkém nápěvu. S výjimkou Přijela pouť se navíc diváci nedočkají jediné choreografie.
Kvůli jednoduchým dialogům navíc nemají Jiří Langmajer a Adéla Gondíková v rolích majitelů poutě moc co předvést; prostý příběh ostatně není to, proč diváci vážili cestu. Jsou tu především kvůli hitům. Ale zdá se, že tvůrci v čele s režisérem Petrem Novotným se jimi asi báli plýtvat, aby dva půldruhé hodiny dlouhé poločasy uživili.
Teprve po hodině, kdy soubor rozehraje a roztančí Korunou si hodím, se na pódiu začne něco dít, statická vysvětlovací nálada je náhle pryč a konečně je tu muzikál.
Tofi si k nasazení několika písní vypomohl lehkou kličkou, kdy hlavní hrdina, nyní úspěšný interpret, předvede koncert a hned jsou na světě Lady Karneval, Kávu si osladím či Pláč.
Zvláště třetí jmenovaná Kopečnému vysloveně sedla. Podobně dobře si Markéta Procházková v roli ztracené lásky poradila třeba s Ukážu ti cestu rájem. Vzhledem k tomu, že ve více méně stejném rytmu muzikál dotančí až k finální C’est la vie, naskýtá se otázka, proč raději v Karlíně nevolili kratší stopáž, jež by byla Gottových písní plná.
Diváci by si to zasloužili i proto, že se na reprízách závěrečné dojemné tečky z premiéry, tedy vystoupení samotného Gotta za zpěvu Být stále mlád, asi nedočkají.
Čas růží
Hudební divadlo Karlín 45 %