Proč by měla být prezidentem bronzová socha

Lid si znovu začal lámat hlavu, kdo má být prezidentem. Pátrání se mu však zoufale nedaří. Nikdo není dost dobrý, dost vznešený, dost ušlechtilý. Proč tomu tak je? Češi žádného prezidenta nechtějí. Touží po monarchovi, který je přesáhne nejen o několik hlav, ale bytostně, svou podstatou. V hlubinách nevědomí si přejí, aby se vrátil „císařpán“. Jeho tvář i jméno chtějí milovat. Už jen tím, že bude sedět na Hradě, jim bude připomínat, kým sami jsou, pouhým dechem určovat, co jsou české země, stvrzovat, že vůbec existují.

Takové očekávání je součástí zdejší nedávné historie, kdysi to býval zvyk, kolem kterého se země točila, ač byl „císařpánem“cizák. A přestože poslední monarcha odešel už před sto lety, zjevně ho nenahradil nikdo a nic, co by jeho poslání převzalo.

Všimněme si, co lidé očekávají od prezidenta v zemích, které královskou tradici nemají nebo na ni už zapomněly – že si odkroutí periodu, odškrtne úkoly a po čase odkráčí do penze. Že bude správcem, hospodářem, starostou, jenž bude chodit do práce a lidu za to nakonec složí účty.

V Čechách a na Moravě se mezitím zběsile hledá hlava státu, od které se neočekává nic menšího, než že vtiskne národu identitu, vytýčí morální hranice, bude za ně ručit nejen křeslem, ale i životem.

Volený prezident nikdy nemůže takové naděje naplnit, a tak se po celé čtvrtstoletí svobody pojí s nejvyšším úřadem deziluze. Nezměrně častěji zní povzdechy, jaká hlava státu není, ač taková být má, nežli slova úcty, respektu a obdivu.

Archetyp českého vladaře se však nikdy nenaplní odspodu. Ten, koho si lid na Hradě ve skrytu duše žádá, nemůže ke svatovítské katedrále vystoupat po zámeckých schodech. Musí se tam snést z obláčku.

Ano, v zemi, kde se moc nevěří ničemu, co by mohlo ty mraky přesahovat, se k nárokům na prezidenta připojuje rovněž touha, aby byl svatý. Aby byl jiný, než jací jsou lidé, aby jeho tvář i charakter neměly skvrnu, aby se před ním bohatý i chudý, stařec i dítě museli spontánně klanět. Češi si chtějí v prezidentovi nejen přečíst, kým sami jsou, oni se k němu touží rovněž modlit, nechat ho soudit, co je dobré a co zlé, odpouštět viny neomezenou milostí.

Místo toho se teď znovu vybírá ouřada. Nově si ho volí lidé sami, protože to si vysnili v přeludu, že jakákoliv změna frustraci utiší. Ve skutečnosti ji znásobila, neboť hledaného světce přiblížila ulici.

Ačkoliv ani parlamentní volba nedokázala posadit na Hrad krále, alespoň v sobě uchovávala nadpozemský prvek tajemství a náhody. Vítěz se rodil ze střetu, který se navenek vymykal veškeré logice, tedy i fyzikálním zákonům. Hlava státu tehdy stále ještě bývala národu dána, stále ještě ji nestrkala na Hrad ta ulice.

Ulice dokáže zrodit nanejvýš prvního mezi rovnými, hospodáře a správce, ale nikdy neposvětí neřestníka, nepovýší chudáka, nezmění politika, jenž pracně naháněl hlasy, v někoho, jehož vlastní hlas chod věcí určuje dříve, než ostatní promluví.

Hledat pomazaného krále mezi plebejskými ministry, umělci či vědci je protimluv, z nějž předem plyne zklamání. Češi už nikdy nebudou spokojeni s hlavou státu, pokud se nevrátí monarcha nebo pokud si nenajdou jiné potvrzení své národní identity, než je předseda parlamentní republiky.

Neotřelým řešením převzatým z modloslužebných náboženství by bylo ulít velikou bronzovou sochu pána bez tváře, posadit ji na Hradčany, ústavou jí přisoudit veškeré atributy hlavy národa a nechat ji na prvním nádvoří Hradu trvale vzdorovat času.

Úřad lidově voleného prezidenta, který za správu země už dnes beztak neodpovídá a nic vznešeného nesymbolizuje, by se pak mohl zrušit. Patrně by nikomu nechyběl.