Hokej v televizi
Komentátor Záruba rozebírá historii i současnost vysílání
Bylo jí 20, když se hokejová liga objevila v televizi. O historii 60 let vysílání vypráví Robert Záruba.
Ve Vsetíně si to kdysi jeden opilec nakráčel za Robertem Zárubou až do komentátorské kabiny a chtěl mluvit do éteru. Možná se i bít, ale... „Jirka Holík, tehdejší spolukomentátor, ho slušně vyprovodil ven,“vzpomíná Záruba. „Takže jsme dopadli lépe než Karol Polák, který dostal v Žilině na fotbale pár facek od místního traktoristy.“Veselá historka z natáčení na úvod, dál se rozhovor ponese ve vážnějším tónu. Hokejová liga oslavila v lednu osmdesát a v únoru to bylo přesně 60 let, co se poprvé objevila živě v televizi. Za tu dobu se odvysílalo 1 900 přenosů a právě Záruba se je snaží zmapovat.
Takže co víme o prvním ligovém přenosu ze 6. února 1957?
Vůbec nic, protože se po něm dlouho nikdo nepídil. Všichni vědí, že 11. února 1955 byl první živý televizní přenos vůbec, tehdy na Štvanici hrála Praha proti švédskému Leksandu. Co se týče ligy, dlouho jsme si mysleli, že prvním vysílaným zápasem byl duel Sparty s Kladnem z listopadu 1955, ve kterém dal Zábrodský osm gólů. Ale je to omyl. Takže prvním doloženým zápasem je na 99 procent Sparta–Plzeň z února 1957, jenže nic se z něj nedochovalo.
Jak to?
Záznamy se začaly dělat až na konci 60. let, jenže stejně je to jen pár paběrků z velkých mezinárodních akcí, což hokejová liga nebyla. Shodou okolností ale na tom prvním zápase byla i kamera Krátkého filmu, takže se podařilo zachytit krásný blafák plzeňského beka Sventka.
Kolik kamer televizní přenos tehdy zabíralo?
Tři. A zároveň měly tři přenastavitelné objektivy. Takže když chtěl režisér jiný detailnější záběr, musel si kameraman počkat, až jeho kamera nebude ve vysílání, pak se předklonil a s obrovskou námahou přendal objektiv. Také víme, že u toho zápasu proti Leksandu každá kamera snímala zhruba jednu třetinu plochy, ale režisér Hladký brzy pochopil, že tohle není cesta. Že každá kamera musí dělat něco jiného, aby se to na sebe dalo stříhat. Dnes je na stadionu šest až osm kamer.
Překvapilo mě, že v roce 1959 byl začátek televizního duelu v 19.40. To by dnes kluby prskaly.
Dnes nerady slyší – hlavně v play-off – že jim televizní časy diváky neseberou. Tehdy se ale vysílaly jen dvě třetiny, první se vynechala a ta začínala v 19.00. Ale i pro mě je ten čas překvapením. Na můj vkus pozdě.
Kdy hokejová liga získala v programu stálý televizní prostor?
Až v 70. letech. A platilo, že televizní hokej byl v sobotu v 16.25, později pak v 16.55. Nevysílalo se ale v prosinci, protože tam byl program národního týmu a kluby obrážely turnaje po světě. Dá se také vysledovat, že se zpočátku o trošku víc vysílala Sparta doma. Z Litvínova byl první přenos v roce 1970 a v roce 1966 se naposledy vysílalo z otevřeného Horáckého stadionu v Jihlavě. Existuje reportáž, jak se tam připravují kamery v silném dešti.
Další překvapení, že ligový hokej komentovalo za 60 let jen 16 českých komentátorů. Čím to?
Všichni si to drželi, byla dobrá tendence, aby se na to lidi specializovali. Aby nebyly žádné záskoky. Já byl překvapený, když jsem se dozvěděl, že jedním, kdo hokej komentoval soustavně, byl Luboš Pecháček. To byl pro nás motorista se vším všudy. Zpočátku dělával hokeje Vít Holubec a Karel Mikyska. Od poloviny 70. let nastoupil Jan Slepička, pak Petr Vichnar. Od roku 1991 jsem se k němu přidal i já.
Od kdy se komentuje ve dvou?
Když nepočítám Československo, kdy se po deseti minutách střídal český a slovenský komentátor, pak první, kdo soustavný dialog ve dvou asi na dva zápasy zkusil, byl v 70. letech Štěpán Škorpil s Petrem Brdičkou (sparťanský útočník). Pak byl až Josef Vimmer, kterého si k sobě v sezoně 90/91 vzal Petr Vichnar. Dělali to skvěle. On tehdy trénoval dvacítku, měl výtečný přehled. Teď jsme ho pozvali do studia a je pořád pohotový a svěží. Z fleku bych se na něj obrátil pro rady.
Jak vypadaly přestávkové programy a rozhovory po zápase?
Nebyly! Prvního reportéra od střídaček jsem dělal já v sezoně 90/91. Hrálo se finále, které se vysílalo od třetího zápasu. Na jedné straně byl Jarda Holík, na druhé Ivan Hlinka – to bylo maso! Vznikl konflikt mezi jihlavským Kuntošem a Heinischem z Litvínova. Posekali se, oba krváceli. Teď nám je vodili před kameru. Ivan Hlinka ho přivedl a křičel: Podívej, co mu udělali! On má 20 stehů. Jenže Jarda Holík ho odstrčil, šoupl tam Jirku Kuntoše a hned: Co ale udělali oni nám! Pak se to ale zastavilo, hokej se v letech 1992–1995 přestal téměř vysílat, protože lidi řešili jiné věci než hokej. Dělali jsme magazín Buly a sem tam se dával zápas. Play-off se nevysílalo. Dnes nepředstavitelné.
Mluvili jsme o časech i počtu komentátorů. Ještě něco vás v televizní historii překvapilo?
Jako kluka mě zaujalo, že v zápase Brna ukazovali zpomaleně střelu, která trefila Dzurillu do hrudi. On se sesypal, protože evidentně neměl vestu, jak se o něm říkalo.
Kdy se vlastně poprvé objevilo to velké blikající „R“, které znamenalo opakující se záběr?
Na mistrovství světa ve Vídni 1967. Lidi byli zmatení. V té době byla televize ještě trochu zázrak, a tak když se to zopakovalo, nechápali, co se děje. Mysleli, že jsme dali druhý gól, a křičeli nadšením, že vedeme už 2:0. Proto se tam později dávalo to blikající erko.
Co vám v současném vysílání chybí? Rozhovory v průběhu třetin? Těsně před startem utkání?
Přesně tak. Jít ještě blíž k těm hráčům, jít do zákulisí. Ale to musí ta liga a lidi, co ji dělají, chtít. V NHL ta vůle je, u nás ne. A není ani u Mezinárodní hokejové federace IIHF. Před světovými šampionáty se ptáme na kameru v kabině, mikroporty rozhodčím, nic nejde. Kdo ale viděl Světový pohár, jak se NHL otevřela divákům, tak asi koukal.
Jestli někdo chce vysílací práva na extraligu, ať koupí všechno. Ale neporcujme to na jeden klub a zbytek.
Vyjednat „minutku v kabině“tedy asi byla šichta?
Má to pravidla. Taky nás ale párkrát někdo nepustil. Nebo se to dohodlo a trenéři to nevěděli, takže Alois Hadamczik koukal, kdo mu to leze kabiny. Mně se líbí propojení zvuku a obrazu, když rozhodčí mluví s hráči. Udělali jsme teď dohodu, že když se rozhodčí radí mezi sebou, tak zvuk nedáváme ven. Nebylo to fér. Ale jakmile komunikuje rozhodčí–trenér či hráč, divák to slyší. Pro mnoho lidí bylo překvapivé, že ta komunikace není tak vulgární, jak to podle těch gest vypadalo.
Hokejová liga také jako první zažila reportérku ženu.
Zdálo se mi vhodné redakci doplnit o ženský pohled na sport, což je legitimní, žádná emancipace naruby. Bylo nutné, aby si diváci zvykli, protože zvyk je v televizi velmi důležitý prvek. Dnes má Darina Vymětalíková už svůj pořad (Hokej den poté), zlepšuje se to a ona sama je největším posunem v redakci, který tam za poslední dva roky vidím.
Co budoucnost extraligy v ČT? Sparta a Liberec už oznámily, že jejich domácí zápasy bude od roku 2018 vysílat O2 Sport.
My máme práva do roku 2018, ale už probíhají jednání, co bude dál. Já je nevedu, jen se radíme, kam se dá ustoupit. Myslím, že jedna věc by měla zůstat – nedělitelnost těch práv. Jestli někdo extraligu chce, ať koupí všechno, ale ať to neporcujeme na jeden klub a zbytek. Přijde mi to jako tunelování práv. My nemáme problém srovnání, kdyby vysílala ČT a někdo další. Třeba bychom ten unikátní program ještě vyšperkovali. Když ligu mít nebudeme, hokej i tak dávat budeme.