Lidový bard
Miloš Zeman „nedělá kampaň.“Jeho strategie na cestách do krajů je dvojí: chválit a bavit zdejší lidi. Ve Šternberku to publiku stačilo.
Do moravské fabriky přijíždí významný politik z Prahy. Na cestu se zjevně důkladně připravil. Hned na začátku rozjíždí přichystaný skeč, jenž by se dal nazvat „Průměrná mzda v podniku“. Show takto startuje všude, kam přijede, a ani tady, ve šternberské zbrojovce Excalibur Army, se vtip neochodí.
„Nastudoval jsem si, že vaše průměrná mzda je třicet tisíc korun,“oznámí dělníkům se šibalským úsměvem a hala se podle očekávání zatřese smíchem. Řadoví dělníci takový plat samozřejmě neberou. Politik je má okamžitě v hrsti. Všechna jeho další slova doznívají v přátelské, spiklenecké atmosféře. S posluchači se loučí replikou, že až přijede příště, třicet tisíc jistě budou brát všichni.
Tím politikem je prezident Miloš Zeman, který před dvěma týdny oznámil, že bude znovu kandidovat na Hrad. A zároveň slíbil, že rozhodně – na rozdíl od svých soupeřů – nepovede předvolební kampaň.
MF DNES se proto vypravila na jeho třídenní prezidentskou cestu do Olomouckého kraje podívat se, jak prezident kampaň nedělá.
Zemanovský X Factor
Pokud ke klasické kampani patří proud slibů, co všechno kandidát zařídí a změní, nic takového Zeman zjevně nepotřebuje. Jeho tým cesty připravuje tak, aby publikum mělo pocit, že hlava státu je na jejich straně už teď: ne ti intelektuálové v Praze, ale vy jste ti důležití a váš prezident to ví. Zeman „svým lidem“tedy nic zvláštního neslibuje. Zaprvé je chválí, zadruhé baví.
Nezbytnou součástí „zemanovského X Factoru“je důsledná práce s místními reáliemi. Podobně jako se zahraniční rockové hvězdy před koncertem našprtají pár vět česky, prezident se o každém městě zpaměti naučí pár statistických faktů.
Tak jako v továrně přesně věděl, jaká je tam průměrná mzda, po přesunu na šternberské náměstí pochválí radnici za hospodaření s přebytkem a připomene, že zdejší šestiprocentní nezaměstnanost naopak není dobrou vizitkou. „Každé město by mělo být něčím slavné a Šternberk je slavný závody do vrchu Ecce Homo,“lichotí Šternberským prezident.
Po chvále přichází již zmíněné pobavení. A jak už to u každé dobré zábavy bývá, musí být na něčí účet. I na tom si prezident dává záležet. A tak přichází ke slovu osvědčená čtveřice: „tunelář“Bakala, český novinář, uprchlík a konečně aktivista, který uprchlíkovi pomáhá.
Publikum je s řečníkem v tématech zjevně sehrané. „Vládne tu rasismus?“padne otázka od pána pod pódiem a prezident zdůrazní, že ne, protože Vietnamci se integrovali výborně. „Imigranty z úplně odlišné kultury by měli ti takzvaní sluníčkáři ubytovat u sebe doma,“naváže nicméně. Náměstí tleská. V nedalekém Uničově zajde Zeman ještě dál, když komentuje uprchlické kvóty: „My máme dost problémů s vlastními nepřizpůsobivými.“
Novináři to od něho schytají, protože o jeho cestě prý referují hlavně v souvislosti s vyzutou botou na schodech krajského úřadu.
Prezident ochotně odpovídá na sebejednodušší otázky typu „Jak se máte?“, a tak přijdou i chvíle, kdy onu zapovězenou „kampaň“úplně potlačit nemůže. „Proč jste se rozhodl znovu kandidovat?“ptá se jedna žena. Zeman opakuje, jak ho práce baví a jak by ji chtěl dělat dál, aby nezklamal lidi. Hostesky mezitím rozdávají kartičky s jeho fotkou.
Pero vracím
Na prezidentské výjezdy do krajů se Miloš Zeman vydává už od svého zvolení, v uplynulých čtyřech letech jich absolvoval skoro padesát. Protože v žádném případě „nejde o kampaň“, platí ji kraje ze svých rozpočtů.
Čas a první prezidentskou agitaci v roce 2012 už nejde vrátit, prezident má zjevně méně energie, na schodech ho podpírají bodyguardi, častěji sedí, nikdy neodkládá hůlku, ačkoliv třeba o průplavu Dunaj–Odra–Labe je schopen mluvit pořád s neztenčující se energií.
Pro prezidenta je nicméně zdraví stále větším tématem. Zmiňuje ho nápadně často: „Už nejsem mladý a krásný, už jsem jen krásný.“
Místo anekdoty o Claudii Schifferové v pekle přicházejí vtipy jiné, byť stejně často reprízované. Teď prezident vždycky po podpisu do pamětní knihy významně podotkne: „Pero vracím,“v narážce na extempore svého předchůdce v Chile.
Zeman jako by při svých cestách do krajů zároveň lidem vštěpoval, že doba je stále nebezpečnější. Před mítinkem ve Šternberku zmizely z náměstí odpadkové koše a zbyly jen drátěné obaly. Při počítání prezidentových fanoušků je také třeba vždy odečíst dobrých sto policistů, ať už ty v uniformě, nebo muže v civilu s drátkem v uchu.
K jednomu nápadu, který by chtěl v budoucnu prosazovat, se však Miloš Zeman nakonec přece jen vrací. „Stálo by za úvahu zavést domovské právo. Obec by si měla smět vybrat své občany. Na radnici ve Šternberku je trvale hlášeno šest set lidí. To tam musejí spát někde na karimatkách,“připomene další statistický údaj o městě.
A zase ten Bakala
Prezident žongluje s tématy jako s kuželkami, za chvíli zase mluví o něčem jiném, takže v hovoru trochu zanikne, že domovské právo je dost kontroverzní a složitá věc. Na první pohled sice připomíná trvalé bydliště, ve skutečnosti však jde o jakési obecní občanství – radnice by se musela o lidi, kteří k ní náležejí, postarat v nouzi, zároveň by se však mohla rozhodnout, komu z nově příchozích domovské právo udělí a komu ne.
Ale to je celkem jedno, protože Zeman už je dávno u jiného tématu a zrovna tajemně naznačuje, že možná vyznamená písničkáře Jarka Nohavicu, kterého má rád.
Na každé prezidentově štaci se najde aspoň jeden člověk, který by hlavu státu rád poinformoval o své soukromé kauze a dal jí nějakou složku papírů. Jeden takový si ve Šternberku stěžuje na stav justice a prezident se připojí s tím, že: „Jestli je ve státě něco shnilého, tak je to kauza Rath a Zdeněk Bakala.“
Zazní potlesk. Jsme opět u Bakaly. Jeho Ostrava není zase tak daleko a miliardáře tady zjevně nemají moc rádi. „Na Zemana“naopak během pár minut přijde tisíc lidí. A to v pracovní době, kdy by podle statistiky čtyřiadevadesát procent zdejších pracujících mělo být u strojů.