Heterosexuální bílý muž a coming out

Vysoce postavená politická osoba udělala něco, co před ní jiný takový politik neudělal. Na plese sexuálních menšin veřejně naznačila, že taky patří k nim.

Korektně neuvádíme, zda je to osoba mužského, anebo ženského pohlaví. Konstatujeme pouze, že je to osoba s pohlavím. A že sedí ve vládě.

Přiznání tohoto druhu na této politické úrovni? V jistých kruzích propukl jásot – ta odvaha! Přesně takové činy potřebujeme! Ukazují „obyčejným“gayům a lesbám, že se nemají bát otevřeně bojovat s ústrky.

Nakolik tyto menšiny opravdu pociťují útlak, si netroufáme posoudit. Je to věc, která se odehrává v rovině pocitů, které nikdo nikomu nebere. Ale vyslovme pochybnost, že by „jinak orientovaní“v české společnosti zažívali skutečnou diskriminaci. Či že by museli čelit nějakým masovým odsudkům či posměchu. Odpovídá tomu i poprask, jaký vyvolal zmiňovaný coming out vládní osoby – žádný nebyl. Drtivé většině lidí v Česku je totiž pohlavní orientace jiných lidí srdečně lhostejná. Považují ji za soukromou věc.

A přece se najde skupina, které tyhle záležitosti vadí. Jsou to internetoví bojovníci, kteří se stále častěji zaštiťují pojmem „heterosexuální bílí muži“(HBM). To je prý ta část společnosti, která to teď schytává nejvíc – všichni mají nějaká privilegia, jen oni ne.

To je zajímavé. Ale nepřesvědčivé. Jednak člověk nemusí být Freud, aby mu připadalo podezřelé, když se někdo bije v prsa, jak je „normální“. Bývají za tím nějaká potlačená tajná přání. Takový člověk si nebývá příliš jistý, zda je dostatečně heterosexuální, možná ani zda je dost bílý. A zadruhé – ani při velké fantazii nelze přijít na to, jaká že to privilegia by ty sexuální menšiny měly mít.

Každoroční průvod, v němž někteří pochodují v legračních oblečcích? Takovou akci si přece může uspořádat každý. Koho to nezajímá, ten tam nechodí.

A aktivisté něco dělat musí, to vyplývá už z toho slova. Říkají, že tím bojují s předsudky. Což jim vystačí na dlouho, protože nějaké předsudky má každý. V dnešní době ovšem mají spíše charakter neškodných vtípků než nějaké zaťaté nenávisti.

Předsudky ostatně mají i sami gayové. Kouzelně to předvedli první dva čeští registrovaní partneři, kteří si po dlouhém úsilí vymohli právo adoptovat dítě. V rozhovoru pro Lidové noviny prohlásili, že chtějí kluka. Holčička by totiž nejspíš byla „velká parádnice“a ráda by nakupovala, na což oni moc nejsou.

Což je přesně ten typ výroků o ženách, z jakých ultrafeministky dostávají hysterické záchvaty. Někdy menší, někdy větší, protože – a to se málo ví – i nejradikálnější aktivistky mívají své dny.

Ano. Každý je citlivý především na předsudky, které se týkají jeho. Proto se i „heterosexuálních bílých mužů“tak dotýkají stereotypy, které ostatní mají o nich. Což jsou... ééé... aha, moc jich nebude.

Jediné, v čem jsou opravdu diskriminováni, je fakt, že se jimi nezabývají téměř žádní aktivisté. Víme však, jak se to dá napravit.

Organizovaná komunita sexuálních menšin se totiž zvolna rozrůstá. Původně to byl spolek leseb a gayů. Pak se ovšem ozvali bisexuálové: počkat, a co my? A hnutí dostalo zkratku LGB. Jenže přišli transsexuálové a bylo z toho LGBT.

Dnes se lze setkat i se zkratkou LGBTIQUCF. Jen zasvěcení vědí, co to všechno znamená. Jedno je však jisté. Směřuje to k tomu, že zkratka zahrne úplně všechny.

Proto aktivisty prosíme – až budete zase přidávat písmena, nezapomeňte na HBM.

Třeba tím někomu uděláte radost.