Krutý teror, ničivá korektnost

Logicky uvažující člověk nepochopí, proč by si stát své budoucí občany neměl vybírat. Nenávist slabších duchů by zanikla, kdyby slyšeli osvobozující: Další muslimy nepřijímáme.

Další útok islámského teroristy v poloterénním automobilu tentokrát skosil na Westminsterském mostě přes čtyřicet chodců (zatím tři mrtví) a zastavil se až před branou parlamentu v Londýně, a to přesně na den a rok po velkých atentátech džihádistů v Bruselu. Následoval přesně stejný útěšlivý politický rituál: kondolence pozůstalým, oslava hrdinství policie (bezpečnostní služby hlásí 12 zmařených útoků za poslední dva roky) a neochvějné vůle Britů pokračovat v každodenním životě s důvěrou ve svůj stát, jenž pro jejich bezpečnost udělá maximum, přestože sebevražednému fanatismu tzv. osamělých vlků většinou zabránit nelze.

Zločinný sebevrah Khalid Masood (52), původním jménem po své velšské matce Adrian Elms, sice během svého života mnohokrát měnil jméno, bezpečnostní agentuře MI15 byl znám, ale až donedávna se zdálo, že riziko nepředstavuje a na seznamu zhruba tří tisíc islámských podezíraných fanatiků nebyl. To, že se k němu přihlásil Islámský stát, může, ale také nemusí nic znamenat.

Život jde dál, Angličané hysterii nepodléhají a policisté, kteří jednají s turisty i příchozími u bran parlamentu, zbraně nosit nebudou, i když za to právě jeden zaplatil životem. Komunikace ozbrojence s neozbrojeným občanem odporuje britské tradici. Ostrostřelci budou jistě posíleni, ale zůstanou ve skrytu. Anglická média na rozdíl od německých nic netutlají ani nezakrývají a podrobně informují o minulosti a náboženství útočníka i životopisu a národnosti náhodných obětí.

Nedefinovaná pátá kolona

Ještě před rokem či dvěma se z důvodu politické korektnosti často spekulovalo o labilní psychologii nebo problematické, násilné minulosti útočníka a v jeho nešťastném životním osudu se hledaly důvody, proč podlehl „radikalizaci“, správněji by bylo říct náboženské konverzi, aby jeho vražedný stín nepadl na nevinnou a mírumilovnou islámskou menšinu. Zakrývání problému ovšem nakonec vždy vedlo k diskusi a ke zjištění, že kořeny islámského fanatismu jsou náboženské, i když jim většina muslimů nepodléhá a zdaleka ne všichni útočníci jsou psychicky labilní a pocházejí ze špatných poměrů. Koneckonců i mírumilovné křesťanství se dokázalo kdysi tak fanaticky rozhádat o definici spásy pochybným rozdílem mezi vírou a skutky, až se zamotalo do politických ambic mocenských zájmů a způsobilo největší (třicetiletou) válku v dějinách Evropy.

A přesto znovu vypukla v anglických médiích divoká debata s údajně cynickými populisty, kteří tak jako americký prezident Donald Trump místo „solidarity s mírumilovnými občany jiného vyznání chtějí kvůli několika fanatikům a skupinám rozdělit národ a diskriminovat“, čili zakázat přijímání přistěhovalců kvůli jejich původu či náboženství a deportovat muslimské extremisty. Bývalý vůdce národní strany Ukip Nigel Farrage v americké televizi prohlásil, že v Evropě existuje „nedefinovaná ‚pátá kolona‘ multikulturalismu, která podporuje nekontrolovanou imigraci“. Levicový deník The Guardian jej obvinil z šíření nenávistné atmosféry, protože z terorismu viní multikulturalismus a nikoli Islámský stát. Připomíná snímek ze sociálních sítí, který zobrazuje kráčející ženu z Westminsterského mostu zahalenou v hidžábu, jež se odvrací od raněné osoby na zemi.

Taková debata podobně jako u nás s tzv. sluníčkáři je opravdu hloupá a v Anglii obzvlášť. Británie je otevřenou a úspěšnou kosmopolitní společností globálního obchodu, jak ve svém projevu k brexitu prohlásila Theresa Mayová. Londýn připomíná svou etnickou různorodostí starověký Řím.

Do přibližně šedesátých let hrdý Albion úspěšně integroval přistěhovalce tak jako Spojené státy. Ideologie multikulturalismu ale v obou zemích podpořila politiku etnické a kulturní identity menšin, přesvědčila je o vyprázdněnosti kultury hostitelské země a podpořila v úsilí udržet si svou kulturu v ghettu a téměř zničila politickou přitažlivost britské či americké politické národnosti. Ba někdy u tzv. barevných menšin vede až k nechuti a odporu vůči životnímu stylu většiny. Pro černochy není snadné identifikovat se s bílou většinou. Samozřejmě ani jejich animus nevedl k terorismu, ale v sektářském, muslimském prostředí vytvořil atmosféru, jež v dnešní době šíitsko-sunnitské války, Islámského státu a masivního sebevražedného teroru v Pákistánu i v některých arabských zemích mnohé inspiruje a poskytuje jim zázemí.

Žádný logicky uvažující člověk nepochopí, proč by si stát své budoucí občany neměl vybírat. Stále slyšíme, že jde o nemorální diskriminaci. Ve skutečnosti se politická diskriminace může týkat jen vlastních občanů, nikoli přijímání občanů nových. To jen humanisté, ctitelé kultu jednotného lidstva a lidských práv, si pletou univerzální etiku s globálním lidstvem. Morálka má univerzální rozměr, národy a kultury nikoli. V době ohrožení je třeba rozlišovat.

Nigel Farage zbytečně naznačuje, že tu máme jakousi tajnou organizaci podporující neomezenou imigraci. Naprostá většina politiků EU nepokrytě hlásá nutnost masivního přistěhovalectví bez ohledu na původ přistěhovalců a bezpečnostní riziko. Chybí politická vůle, někdy skutečně ukrývaná za humanitární bezmocností, jindy za fyzickou nemožností pobřežní hranice uhlídat.

Útoky islamistů jistě provokují u slabších duchů nenávist. Velice rychle by však zanikla, kdyby slyšeli osvobodivé slovo: Další muslimy nepřijímáme.