„Prosím o odpuštění“
Ve svatovítské katedrále zazněla slova z poslední vůle kardinála Miloslava Vlka
Vbřeznu se ještě nikdo neschovává před sluncem, ale je naopak tam, kde nejvíc praží. Na druhém nádvoří Pražského hradu mají v sobotu ráno tuto výsadu jen dvě lavičky. Jedna je prázdná, na druhé se zkouší ohřát starý mnich v bílém hábitu, u pasu tmavé růžencové korále, na něco čeká, co chvíli se podívá na hodinky.
Pro asijské turistky se selfie tyčkami je zřejmě podobnou atrakcí jako pro Evropana buddhistický duchovní. Přiskočí k lavičce a střídavě se s řeholníkem fotí.
Ze svatovítské katedrály mezitím odbíjí desátá, za hodinu má pohřeb kardinál Miloslav Vlk, který před týdnem zemřel. A ze starého mnicha jen tak mezi řečí vypadne, že někdejšímu pražskému arcibiskupovi před padesáti lety zachránil život. Řítil se tehdy ze skály do propasti, a nebýt tohohle starého pána, nedožil by se kněžského svěcení.
Dominikán Jordán Vinklárek oslavil letos v lednu dvaadevadesáté narozeniny a o osm let mladšího Mílu Vlka znal už z kněžského semináře.
„Já jsem končil, když on začínal. Pak jsme se potkali v Tatrách, já už byl kněz, on ještě bohoslovec. Šli jsme ve skupince, tu noc mžilo a svahy zmrzly jako zrcadlo. My nezkušení jsme lezli nahoru. Byl přede mnou, ztratil rovnováhu a letěl dolů. Tak jsem na něj skočil a letěli jsme oba. Naštěstí jsme se zastavili o skalisko. Jinak bychom se roztříštili,“vypráví zřejmě nejstarší smuteční host, který si tehdy při pádu natrhl holeň a narazil kyčel, byť ránu naštěstí zmírnila peněženka v kapse. Otec Jordán už si přesně nepamatuje, který rok se to stalo, ale ví, že bylo 11. února, svátek Panny Marie Lurdské. Bohoslovec Miloslav Vlk tehdy prý hned citoval ze svatého Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své bratry.“
„Ty jo, dneska bude hezky,“prohodí o dvě nádvoří dál pizzař od Zlaté uličky s pohledem upřeným střídavě na modrou oblohu a na nečekaný proud případných platících. Od katedrály se i přes ranní chlad táhne dlouhá fronta, o hodinu dřív přišlo asi tisíc lidí, pak další dva tři tisíce.
Dovnitř se nakonec dostanou skoro všichni. A hned v úvodu bohoslužby promluví sám kardinál Vlk. Ústy svého nástupce, pražského arcibiskupa Dominika Duky, který čte z jeho poslední vůle.
Nemluví se v ní o majetku, kardinál v závěti ujišťuje, že svou duši poroučí Bohu, a děkuje spolupracovníkům. Snad kvůli úspoře času už arcibiskup Duka nepřečte závěr dokumentu, jehož text je celý otištěn v brožurce pro hosty: „Na všechny se obracím s prosbou za odpuštění mých chyb a hříchů, kterými jsem je pohoršil, a negativního jednání, kterým jsem jim – třeba nechtěně – ublížil,“píše kardinál Vlk, jehož ohromná fotografie dominuje katedrále.
Kardinál Duka v úvodním slově nezamlčí, že se zesnulým nebyli vždycky zajedno. Výslovně jmenuje –a v tomto detailu se znovu odchýlí od brožury, jež jinak zachycuje každé slovo bohoslužby – „církevní politiku“.
Že oba po sobě jdoucí pražští arcibiskupové jednali navenek odlišně, se nedalo přehlédnout. Miloslav Vlk byl v boji za zájmy církve tvrdý, nekompromisní a s politiky se přel, snad proto mu prezident Miloš Zeman nechtěl přijít na pohřeb. Dominik Duka se nejen s prezidentem vždycky rychle domluví, po převzetí úřadu například rezignoval na letitý spor se státem o svatovítskou katedrálu.
V proslovu nad rakví nynější arcibiskup dokonce naznačí, že jeho předchůdce nepochopil demokracii. „Patřil ke generaci, která poznala jak hnědou, tak rudou diktaturu, a to ho někdy vedlo k určité uzavřenosti, obavám, které mu bránily přijmout demokracii jako diskusi a toleranci, jež vyžaduje mnohdy i kompromis,“řekne o zemřelém Duka, který sám byl za totality ve vězení. Hned však ujistí, že se s Vlkem před jeho smrtí udobřili: „Návštěvy u lůžka byly výrazem smíření, bylo úplné a zcela vědomé. Rozdílné názory nic neubraly na naší vzájemné úctě a celoživotním přátelství.“
Je to poprvé a naposledy, kdy se rozloučení dotkne politika. Bývalý plzeňský biskup František Radkovský, jemuž kardinál Duka přenechal kázání, hovoří naopak o Vlkově celoživotní pokoře. Vzpomíná, jak mu velkou část života komunisté bránili, aby vůbec mohl dělat kněze. Pracoval v archivu, umýval výlohy v ulicích a celou tu dobu zůstal na svém. Vlk to měl podle Radkovského o to složitější, že byl energický a plný života. „Byl to celoživotní vnitřní zápas se sebou, zrání, které ovšem přináší a přineslo i v jeho životě ovoce.“
To, co následuje v dalších dvou hodinách, v ničem nepřipomíná tryznu. Chybí patos i nářky, slunce svítí do barevných vitráží, hraje vybraná liturgická hudba od Petra Ebena či largo z IX. symfonie Antonína Dvořáka. Všechno kolem je téměř veselé. Je to spíš velká slavnost než smuteční shromáždění. Kardinál odešel ve vysokém věku, tak jak by měl jednou odejít každý, a jeho život završilo téměř zázračné zadostiučinění. Z „kluka od krav“, který se bál vlastní mámě přiznat, že se chce stát knězem, protože to pro rodinu bylo moc nóbl, se stal biskup, arcibiskup, člen sboru kardinálů, nástupce svatého Vojtěcha... To všechno až ve zralém věku, ještě jako padesátník se živil dělnickou prací a za sloužení mše svaté mu hrozil kriminál.
Prostá slavnost ve velkolepé katedrále vlastně vypráví jeho životní příběh. Možná k tomu přispěl i její předvečer, kdy stovky lidí zažily něco nevšedního.
Dva kroky od náměstí
Je pátek po setmění, okolí Hradu osvěcují kýčovité plynové lampy, které mají vypadat jako staré, ale staré nejsou, skupina vojáků v zelených baretech tahá z kasáren bedny do přistaveného autobusu. Při vstupu na Hradčanské náměstí postávají hloučky lidí, ani znalec Prahy by tam nehledal kostel svatého Bartoloměje, jeho vchod zcela splývá se zástavbou. Tentokrát jsou dveře doširoka otevřené, nikdo nemusí brát za kliku, stačí udělat dva kroky z náměstí a stojíte před otevřenou rakví s tělem 35. pražského arcibiskupa. Vypadá jinak než před smrtí, ostatky jen málo odrážejí tvář, kterou měl člověk za života.
Žádné fronty, jen sedící a klečící lidé. Zemřelý duchovní leží podle tradice hlavou k oltáři, nikoliv obráceně jako laik, u nohou má červený kardinálský biret, kolem rukou růženec. Jsou tady i studenti a děti, šedé sestry, které jsou v přilehlém klášteře doma. Lidé se průběžně obměňují, nikdo nemluví ani nezašeptá, jen sem tam někdo hlučně zakopne o roh lavice. Odkryté tělo nevyvolává žádnou senzaci, více lidí čeká u kondolenční knihy než u rakve.
Na rozdíl od čtvrtka, kdy se „na kardinála“stály dlouhé fronty v katedrále a loučení přenášely internetové televize, probouzí předvečer pohřbu neobvyklý dojem – jak snadno je najednou významný hodnostář „k dispozici“. Muž, s nímž se schůzky domlouvaly přes sekretariát, který, když někam zavítal, těžko mohl všem potřást rukou, najednou – těsně předtím, než přiklopí víko jeho rakve – „čeká“na kolemjdoucí dva kroky od náměstí, téměř venku. Nejsou tady žádní profesionální strážci, tělo hlídají dva skauti, jeden starší, druhý mladý. Nehnou se z místa několik hodin.
Zbožné parkoviště
V den pohřbu vypadá náměstí u Hradu jako z jiného města. Auta hostů, která se sem sotva vejdou, usměrňují spolu se sekuriťáky bohoslovci v dlouhých černých klerikách. Snad proto, že ze své zkušenosti snáze poznají limuzínu s církevními VIP hosty, kteří si zapomněli VIP kartičky. Kolem Hradu je šrumec, v montérkách a s cigaretou tady pobíhají všudypřítomní technici České televize. Obřad pomáhá udržet v mezích asi devadesát dobrovolníků.
Věřící i zvědavci se tady mísí se známými osobnostmi. Kromě zvaných hostů z vlády či parlamentu sejme u vchodu klobouk také třeba prezidentský kandidát Michal Horáček. Před katedrálou se na něj na rozdíl od politiků tvoří fronta zájemců o společný snímek. „Jsem praktikující katolík a nikde to netajím, ale s kardinálem Vlkem jsme si hlavně padli do oka. Měli jsme se rádi. Ne že bychom byli intenzivní kamarádi a jezdili spolu na chatu, ale občas jsem se u něj zastavil,“vypráví Horáček.
„Vedli jsme spolu třeba teologickou debatu, když jsem tvrdil, že archanděl Gabriel nemohl být muž. Jinak by se s ním Panna Maria při zvěstování, že bude mít syna, vůbec nemohla bavit,“vzpomíná Horáček shodou okolností v den, kdy církev svátek Zvěstování Páně slaví, je totiž přesně devět měsíců před Božím hodem vánočním. „Pan kardinál už dneska ví, jak to s tím andělem bylo. Já to budu vědět, až se k němu jednou přidám.“
Když srdce přestane měřit čas
Miloslav Vlk ve své poslední vůli napsal: „Kam bude uloženo mé tělo, ponechávám na rozhodnutí jiným.“Ti jiní rozhodli tak, jak se u pražského arcibiskupa sluší – v závěru bohoslužby odnáší těžkou truhlu osm mužů, mezi nimi i plzeňský a českobudějovický biskup, doprostřed chrámu. Tam ji spustí do arcibiskupské hrobky pod podlahu. Je u toho i Vlkova o čtrnáct let mladší sestra Růžena, další příbuzní a přátelé. „Odevzdejme našeho bratra kardinála Miloslava Kristu, aby ho vzkřísil, až přijde poslední den,“uzavírá pohřební obřady olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
Rozloučení končí, stovky kněží a biskupů pomalu odcházejí a varhany spouštějí měchy pro závěrečný zpěv Salve Regina. Tehdy z mikrofonu zazní ještě jedno slovo. Bere si je ministr kultury Daniel Herman, avšak ne v roli politika, nýbrž Vlkova někdejšího nejbližšího spolupracovníka, osobního sekretáře, kterého s sebou kardinál přivedl z Českých Budějovic do Prahy a tím i do veřejného života. Herman zemřelého zdraví jménem spolupracovníků z obou štací i jménem nejbližších přátel: „Pán Bůh zaplať. A díky za všechno.“
Od začátku bohoslužby uplynuly dvě a půl hodiny. Těm, kteří se přišli rozloučit naposledy, to nepřipadá jako dlouhá doba, katedrála se vylidňuje pomaleji než při běžných bohoslužbách.
Právě nad časem a tím, jak s ním člověk nakládá, kardinál Miloslav Vlk v posledních letech života hodně uvažoval. „Žijeme ve zvláštním žaláři času, nemůžeme ho ovlivnit ani uvolnit. Je to drahocenný dar a záleží jen na tom, jak ho naplňujeme,“napsal v knize svých vzpomínek. „Když srdce člověka přestane měřit čas, čas se pro nás zastaví, nelze ho rozeběhnout, nelze ho prodloužit.“