Němcová o Mišíkovi i Vávrovi

Do svého učitele, muže staršího o 40 let, se Jitka Němcová zamilovala ve škole a rázem dostala nálepku vypočítavé holky toužící po protekci. Málo se ví, že později to byla ona, kdo táhl rodinný rozpočet, když už Otakar Vávra nic netočil. Těžké to měla i p

MMám, ale ne akční, musí být trochu psychologické. Jednu takovou jsem natočila: Den, kdy nevyšlo slunce. Obsadila jsem Vladimíra Dlouhého, k němu jsem vytáhla z divadla v Brně Petru Jungmannovou, při té práci se do sebe zamilovali a pořídili si spolu nádherná dvojčata. On už tu není, ona se o ně senzačně stará.

Detektivní žánr se od životopisného dokumentu nečeká, vy jste přitom Vladimíru Mišíkovi díky své nátuře našla část rodiny.

Miluju příběh! S Vláďou jsme sice chodili do stejné hospody, ale moc jsem ho neznala, tak jsem pátrání, kdo to vlastně je, nemusela moc předstírat. Natočil 13. komnatu, GEN, byl Na plovárně u Ebena a já chtěla jiný film.

A co vás přivedlo k pátrání po jeho tatínkovi?

Vždycky mluvil o tom, že jeho táta byl americký voják, ale nikdo se toho nechytil. Já jo. Maminka mu řekla, že padl v korejské válce, ale co když to tak nebylo? A co když po něm někdo zůstal? Brala jsem to tak, že třeba nic nevypátrám, ale aspoň budu mít v dokumentu americkou linku. Navíc všechny děti touží po tátovi a muzikanti v šedesátých letech šíleli po čemkoli americkém, takže jsem brala Vladimírova tátu Američana jako symbol obou těch snů.

Není sen snem i proto, že je trochu tajemný?

Tajemný byl pro něj dost dlouho. Souhlasil, že budu americkou část jeho rodiny hledat. Vláďa už nechce cestovat, tak jsem do projektu zapojila jeho syna Adama. Ve scénáři jsem naplánovala, že při pátrání po dědečkovi zazvoní u nějakých dveří v San Francisku, kde se dozví, že jeho děda nedávno zemřel, v klidu. A ono se ukázalo, že zemřel

áte ráda detektivky?

přesně tak, dokonce kousek od San Franciska. Zjistili jsme, že Vladimír má spoustu sourozenců, neteří a synovců. Zapadlo to do poetického vyznění dokumentu.

Působíte jako vichřice. Nebál se vás Vladimír Mišík?

Asi bál. I já se bála. Když jsem mu dávala scénář, říkala jsem si, že tak spořádanej člověk nemůže na takovou bláznivinu přistoupit. Jeho SMS mám dodnes schovanou: „Je to dobrý, já do toho jdu.“A během natáčení celej omládl. Měla jsem strach, aby mi neumřel, on naopak rozkvetl, září. Užívá si to.

Natočila jste dokument o Zuzaně Michnové. Stáváte se specialistkou na muzikanty?

Vůbec, já jsem s nimi skončila. Zuzanu jsem natočit musela, protože je první dáma folkrockové muziky. Logicky jsem zvolila nejdřív ženskou, Vladimír mi pak vyplynul, protože má podobné charizma. Přestože jsou každý úplně jiný. Když vejde Zuzana, rozkopne dveře a nevíte, jestli nedostanete do držky. Zatímco Vláďa je od maminky, která s ním byla sama, vychovaný tak elegantně... Tou svou spořádaností mi připomíná Vávru, mého muže.

I povahou?

Mají podobnou trpělivost. Já jsem divoch, impulzivnější, potřebuju nechat volnou cestu, což moudří muži vědí a nezarážejí mě. Čekají, co dobrýho ze mě vypadne.

Ptají se vás lidé, kdy natočíte velký dokument právě o Otakaru Vávrovi?

Ptají. Já natočila jen takovej oslavnej, k narozeninám: Stovku má člověk jednou za život, ten opravdu velkej by měl natočit někdo jiný, kdo má větší odstup.

Nemáte ho ani šest let po jeho smrti?

Jsem pořád s ním. Vždycky si postavím urnu na stůl a povídám si s ním. Když přijdou hosti, řeknu „Pozdravte pana profesora.“Je na skříni.

To je dost zvláštní.

Může to tak někomu připadat. Já ale vím, že mě koriguje, abych nedělala chyby.

Říkáte si, jak by se mu líbil váš nový film?

Líbil. Moc. Absolutně. Jen by namítal, že by Mišík mohl být rychlejší, když je mu teprve sedmdesát.

Prý jste filmy ukazovala manželovi až hotové. Proč jste nevyužila, že máte doma takového profesionála?

Nemohla jsem, protože by mě úplně rozdrtil. Všechno by si přebral přes sebe, jak by to udělal on. Třeba detail chtěl umocňovat tím, že za hercem, který mluví, by chtěl dva tisíce komparzistů. Kde bych je vzala? Už dávno se u nás netočí filmy, jako když on dělal Jana Husa nebo Kladivo na čarodějnice. Nechtěla jsem se nechat rozhodit. A když jsem mu to pustila hotové, byla jsem děsně nervózní. Dopředu jsem mu řekla, že když bude hodně ostrej, nedostane večeři.

Vzpomenete si, jaká jste byla ve třiadvaceti, kdy jste se do něj zamilovala?

Vidím to před očima... Tenkrát byly talentové zkoušky na FAMU a DAMU dohromady, já se hlásila na divadelní režii, ale všimli si mě filmaři a chtěli mě. Já přitom připravovala inscenaci Puškinovy povídky o Mozartovi a Salierim, udělala jsem z toho monolog

KDYŽ JSEM MANŽELOVI UKAZOVALA SVÉ FILMY, DOPŘEDU JSEM ŘEKLA, ŽE KDYŽ BUDE OSTRÝ, NEDOSTANE VEČEŘI.