„Copak tohle vyprodukuje soukromá osoba? Kanál je majetkem městské části. Můžu to vzít jedině od firmy, ale vy asi firemní povolení nemáte, co?“
Reportáž: kovošroty podezřelý odpad vykupovat nesmějí, ale výjimky se najdou Železo? Neznám vás
Já vás neznám, tak to dělat nebudu, nemám to zapotřebí,“rezolutně odmítá Josef Zeithamer, majitel sběrny surovin Cajdašrot v Praze v Malešicích. Zkoušíme, zda nám za kbelík plný mědi dá peníze na ruku místo převodu na účet či vyplacení složenkou, jak sběrnám ukládá zákon. Nemáme „štěstí“.
Už dva roky se nesmí platit za kovošrot v hotovosti a ministerstvo životního prostředí si pochvaluje, jak výrazně díky tomu klesly krádeže kovů.
Převlékáme se do starého špinavého pracovního oblečení, abychom vypadali jako sběrači kovu. Jsme vybaveni litinovými kanály a dopravními značkami, které se běžně vykupovat nesmějí a zmiňovanými čtyřmi kilogramy mědi, za kterou zase nesmějí, sběrny dát peníze na ruku. Že se to v minulosti dělo, dokazovaly nálezy kontrolorů České inspekce životního prostředí: víka od kanálů, kusy pouličních lamp a dopravního značení, kovové urny ze hřbitovů.
„Kam táhnete ten kanál?“oboří se na nás muž u vjezdu do sběrny pro změnu v pražských Vysočanech. „To si rovnou zase odneste,“dodává nekompromisně a ukazuje k vratům. Poučuje nás, že kanál vykoupit nesmí. „Copak tohle vyprodukuje soukromá osoba? Běžný občan? Kanál je majetkem městské části,“říká. „Můžu to vzít jedině od firmy, ale vy asi firemní povolení nemáte, co?“
„To je průserový, hoši“
Dvě litinové kanálové mříže i s vnitřní trychtýřovitou částí jsou pořádně těžké. Každá váží odhadem šedesát kilogramů. Vše, včetně značky Zákaz vjezdu a Dej přednost v jízdě, jsme si legálně půjčili v technických službách na jihu Čech.
Zkoušíme to v další vysočanské sběrně. V úzké proluce mezi domy zavalené do metrových výšin kovošrotem postává statně vyhlížející muž. Vidí nás, jak táhneme kanál a značky. „To je průserový, hoši. A značky? To už vůbec, to za to nestojí,“konstatuje.
Zkoušíme tedy mimopražské kovošroty, ale ani tam moc nepochodíme. V Jinočanech nám muž lámanou češtinou a s ruským přízvukem vysvětluje, že železo nebere, jen hliník. A posílá nás do nedaleké Rudné. „Dejte to na váhu,“ukazuje mezi bedny s kovovým šrotem Ukrajinec sedící na vysokozdvižném vozíku v tamních sběrných surovinách. Najednou se zarazí, vypne stroj a podívá se k vratům. Pak nejistě zpátky na nás a znovu k vratům. Na nich má několik velkých piktogramů – přeškrtnutý kanál, dopravní značku a další věci, které se vykupovat nesmějí. Rázem nás posílá za vedoucí. I ta nás ale odmítá.
Kontroly jsou přísné, ale...
Se čtyřkilovým kýblem měděných odřezků bychom mohli mít více štěstí, říkáme si. Sběrny je vykoupit smějí, jen musí od každého zákazníka požadovat občanský průkaz a vyplatit peníze na účet či složenkou.
První menší sběrna v Průmyslové ulici v Praze vypadá, že bychom uspět mohli. Už proto, že na rozdíl od jiných tu není ani jeden zákazník.
„Přesně čtyři kila. Jděte do kanceláře,“posílají nás do stavební buňky. V ní sedí mladá slečna, která ale okamžitě na dotaz, zda nám peníze vyplatí na ruku a část z nich si třeba nechá, odmítá. „To se nesmí a my tady už ani žádné peníze nemáme. Ani kasu,“vysvětluje.
Majitel sběrny Miroslav Dědek, když mu vysvětlujeme, že šlo o test, ihned přikyvuje, že zákon je přísný a kontroly tak časté, že si dneska už málokdo dovolí vyplatit peníze na ruku.
„Množství vykoupeného šrotu znatelně pokleslo, tak o polovinu. Lidem se nevyplatí s tím jet do kovošrotu, nechat si to poslat na účet a pak to třeba danit. To to raději vyhodí do sběrných dvorů,“popisuje s tím, že sami kvůli propadům tržeb začali ještě štípat a prodávat dřevo.
Nicméně v Cajdašrotu, zmíněném v úvodu, pochopíme, proč nemáme úspěch. Nejsme prověření sběrači. Když se ale zeptáme, jak majitel Josef Zeithamer myslel slova, že nás nezná, a tedy od nás nic nevykoupí, začne se dušovat, že peníze nevyplácí na ruku nikomu.
„Lidé to zkoušeli, hlavně když začal zákon o vyplácení bezhotovostně platit, teď to zkusí jeden člověk za týden nebo čtrnáct dnů. Ale my to neděláme, nemáme to zapotřebí,“tvrdí. Na ruku nedáváme nikomu, mně se to ani nevyplatí, protože bych to neměl v nákladech,“dodává Zeithamer.