Bělorusko vře. Má si autokrat Lukašenko začít pomalu balit?
Prezident Lukašenko, který v zemi vládne 23 let, odpověděl na protesty tvrdou pěstí. Přes 400 lidí skončilo o víkendu v policejních celách.
MINSK Na poměry Běloruska, nejrepresivnějšího státu Evropy, to byl hodně neobvyklý pohled: v metropoli Minsku se v sobotu odpoledně shromáždila asi tisícovka nespokojených občanů a protestovala proti své autoritářské vládě.
„Nejsme otroci,“skandovali lidé. Ozývaly se i výzvy k odchodu Alexandra Lukašenka, jemuž se přezdívá „poslední evropský diktátor“.
To, co následovalo, ovšem už bylo pro zemi typické. Zasáhla armáda těžkooděnců, tvrdě a nesmlouvavě. Úřadovala vodní děla a slzný plyn. A také obušky. Přes čtyři stovky protestujících skončily v policejních antonech.
„Tvrdě nás bili, ženy tahali za vlasy do přistavených autobusů,“řekl agentuře AP jeden z účastníků Alexandr Ponomarev.
Menší opoziční mítinky proběhly i na dalších místech země – třeba ty v Brestu, Mohylovu, Hrodně a Vitebsku však byly na rozdíl od Minsku úředně povolené. K menším protestním akcím došlo v běloruské metropoli i včera.
Vypadá to, že Bělorusko se probouzí. Co však je toho příčinou? Má se začít bát i prezident Lukašenko, který zemi prakticky neomezeně vládne už třiadvacet let?
Množící se protesty každopádně odrážejí narůstající nespokojenost s autoritářským prezidentem a jeho sovětským stylem vládnutí. Hlavně o to však nejspíš nejde. Alespoň ne většině Bělorusů a alespoň ne zatím.
Tamní ekonomika je přísně kontrolována vládou, lidská práva a svoboda projevu jsou striktně omezeny. Volby jsou všeobecně považovány za zmanipulované. Přesto se režim dosud dokázal vyhnout obřím demonstracím, jaké smetly třeba Viktora Janukovyče na Ukrajině nebo Husního Mubaraka v Egyptě.
Po svobodách touží jen menšina
Čím to je? Opozice je v zemi slabá, navíc roztříštěná. Už dříve jsme byli svědky, že na běloruská náměstí přicházely tisíce lidí, aby protestovaly. Většině z nich však nešlo o svržení vlády. Až na výjimky nežádali svobodu projevu a shromažďování, nezávislý tisk nebo spravedlivé volby. Jejich požadavky byly převážně ekonomické. Chtěli výhody, jako jsou vyšší státní dávky, bezplatné zdravotnictví a vyšší důchody.
„Většina Bělorusů netouží po větší svobodě,“tvrdil místní politolog Balasz Jarabik. „Sní o lepším životě, chtějí se mít relativně dobře, tak jako tomu bylo dřív.“
Místní ekonomika chřadne. Poté, co se Lukašenko pokusil emancipovat od Moskvy, svého dlouholetého spojence, se hospodářství bez ruské podpory propadá, mnoho lidí přišlo o práci, jejich příjmy se scvrkly. Právě zde tkví hlavní příčina nynějších protestů, které trvají už od února. Vláda zoufale hledající finance, kde se dá, totiž přišla s nápadem na obnovu zákona z komunistické éry, který zdaňuje tzv. sociální parazity. Lidé, kteří v předešlém roce odpracovali méně než 183 dnů, mají zaplatit speciální daň, pokud nejsou registrováni na úřadu práce. Loni v prosinci se to týkalo asi půl milionu Bělorusů.
Právě toto se stalo impulzem k novým protestům – Bělorusové žádají zrušení prezidentského dekretu. V době, kdy vláda nedokáže zajistit pracovní místa, jde o vydírání bezbranných, tvrdí. Nepočetní opozičníci volající po odchodu Lukašenka se pochopitelně snaží těchto nálad ve společnosti využít.
Autoritářský prezident je, zdá se, pořádně nervózní. Rozhodl se tvrdě zasáhnout. „Úřady nechtějí připustit žádné případné myšlenky na Majdan,“uvedl Jarabik s odkazem na ukrajinské vzepětí z roku 2014.
Pravdou je, že běloruské protesty, jež začaly proti speciální dani, postupně nabírají výrazně protivládní tón. I když Lukašenko prokázal, že dokáže mistrně manévrovat například mezi Ruskem a Západem, právě změna charakteru demonstrací mu výrazně ubírá prostor. „Dalšími ostrými zásahy riskuje radikalizaci a početní nárůst svých odpůrců,“napsala ve své analýze americká konzultační agentura Stratfor.
Bezprostřední konec Lukašenka zatím nehrozí, shodují se analytici. Může však letos čelit největší výzvě své dosavadní vlády.