Mafiáni z jakuzy začali vyklízet pole
Prohraným referendem o brexitu ztratila Evropská unie v některých ohledech více, než získala velkým rozšířením za posledních patnáct let. Není proto divu, že nálada oslav 60. výročí Římských smluv, jež položily základ dnešní podoby Unie, měla do veselice daleko.
Deklarace, na níž se státníci „osiřelé“sedmadvacítky shodli, je pak spíše souhrnem nezbytného minima k tomu, aby Evropská unie přežila, než ambiciózním plánem rozvoje. Hlavním úspěchem je, že dokument nakonec všichni podepsali. Ještě před pár dny to totiž vypadalo, že Polsko, jež před dvěma týdny sabotovalo volbu Donalda Tuska unijním prezidentem, svůj podpis připojit nemusí. Nakonec jej připojilo a polská premiérka Beata Szydlová se přemohla natolik, že si s Tuskem dokonce podala ruku.
„Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou. Pokud bychom jednali jen každý za sebe, zatlačí nás dynamika světového vývoje do pozadí. Společně však máme šanci tuto dynamiku ovlivňovat,“uvádí deklarace unijní sedmadvacítky. Prezident Donald Tusk to řekl ještě naléhavěji: „Evropa jako politická entita bude buď jednotná, nebo nebude vůbec.“
Unijní lídři slíbili zabezpečit vnější hranice a garantovat bezpečnost občanů sedmadvacítky, bojovat tvrdě s terorismem, obnovit hospodářský růst a vytvářet nová pracovní místa a také posílit společnou evropskou obranu, byť – jak říká deklarace – ve spolupráci s NATO. Důležitá je také pasáž, která dává více významu hlasům jednotlivých členských zemí. „Zavazujeme se naslouchat obavám vyjadřovaným našimi občany a reagovat na ně. Budeme rovněž v kontaktu s našimi vnitrostátními parlamenty,“stálo v prohlášení summitu, které je jakýmsi plánem Unie na dalších deset let.
Slibuje také, že Unie se už nebude zabývat takovými drobnostmi, jako je výkon vysavačů nebo zákaz žárovek, a pokud ano, tak jen zcela okrajově. „Chceme, aby Unie v různých otázkách postupovala úměrně jejich velikosti a významu – u otázek velkých razantně, u otázek malých naopak zdrženlivě.“
Asi největší debata se rozpoutala kolem toho, zda dokument mění Unii na „několikarychlostní.“
Evropa různých rychlostí
Záleží na tom, jak si kdo chce vykládat klíčovou pasáž: „Budeme postupovat společně, v případě potřeby různým tempem a s různou intenzitou,“říká se v závěrech summitu jasně. Jako uklidnění zemím, které s vícerychlostní Unií nesouhlasily, mezi nimiž bylo i Česko, však následuje tato pasáž: „Avšak stejně jako dříve budeme kráčet stejným směrem, v souladu se smlouvami, přičemž další země budou mít i nadále možnost připojit se později.“
Dvojrychlostní či vícerychlostní Evropa se tak v Římě stala realitou, což připustil i premiér Bohuslav Sobotka. „Bude na rozhodnutí České republiky, do jaké míry budeme bránit myšlenku společné Evropy, do jaké míry – pokud se prosadí prvky posílené spolupráce v některých oblastech – se jich budeme účastnit, nebo ne,“řekl premiér.
Země jako Německo, Francie, Itálie či státy Beneluxu mluví o potřebě další unijní integrace, zatímco země jako Maďarsko nebo Polsko se staví proti a naopak by chtěly váhu rozhodování vrátit z Bruselu k národním státům.
Už dnes ale „dvojrychlostní“Evropa reálně existuje, například v tom, že většina zemí má euro a několik států, včetně Česka, stále platí svou národní měnou.
Už za několik týdnů ale budou plány na budoucnost Evropské unie podrobeny testu v podobě francouzských prezidentských voleb. Pokud by je vyhrála kandidátka ultrapravicové Národní fronty Marine Le Penová, tak by Unie ve své dnešní podobě zřejmě velice rychle skončila.
Výroční summit v Římě ukázal, že 27 zemí zmenšené Evropské unie se dokáže dohodnout. Ale už jen na nezbytném minimu, aby EU neskončila. „Řekněte mi, proč bychom měli nyní ztrácet víru ve smysl jednoty. Jen proto, že se stala realitou?“