Římský mýtus splnil úkol
Evropa si v sobotu připomněla 60. výročí podpisu Římských smluv, prapočátku EU. Oslavujeme chiméru, která ztroskotala.
Před šedesáti lety vstoupily Římské smlouvy do evropské mytologie. Pro zapálené europeisty je to příležitost připomínat význam EU jako velkolepého projektu míru. Dokonce i eurorealisté chovají vůči Smlouvě o založení evropského hospodářského společenství jisté sympatie. Málokdo se odváží kritizovat dokument, kterým se měla zavést celní unie, volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu; dokument, který vykresloval skvělý evropský svět stabilních cen, ekonomického růstu a vysoké zaměstnanosti.
Od roku 1957 byly zakládající smlouvy vždy v letech kulatých výročí přepisovány. K desátému výročí nabyla platnosti Slučovací smlouva, třicáté oslavil Jednotný evropský akt a pětatřicáté Maastrichtská smlouva. Čtyřicáté výročí, korunované bezzubou Amsterdamskou smlouvou, se příliš nezdařilo. O to více úsilí proto bylo věnováno evropské ústavě, kterou se v roce padesátého výročí podařilo představit jako zcela nesrozumitelnou (a o to nebezpečnější) Lisabonskou smlouvu. Z původních 318 článků Římských smluv zůstala nezměněna chabá desetina.
Podstatou římského mýtu je naivní tvrzení, že otcům zakladatelům od počátku šlo o vytvoření liberálního ekonomického prostředí, díky němuž by evropské státy mohly dohnat a předehnat USA. Ekonomický blahobyt však otce zakladatele od počátku nezajímal. Původním cílem bylo vytvoření Spojených států evropských. Projevy Jeana Monneta se tak v ničem neliší od dnešních projevů Junckera, Tuska, Schulze či Verhofstadta. Když v roce 1953 Monnet zapáleně hovořil o Velké evropské revoluci naší doby, jedním dechem požadoval vznik prvních supranacionálních institucí v Evropě. V době, kdy podle něj Evropa ztrácela ve světě váhu, nebylo jiné cesty než vzdát se alespoň části národní suverenity jednotlivých zemí. Jestliže vrcholný úředník Monnet bojoval za evropskou federaci v diplomatických náznacích, západoněmecký kancléř Adenauer hovořil zcela otevřeně. V roce 1959 řekl svým spolustraníkům: „Společný trh nesmíme chápat jako hospodářskou úmluvu, ale jako politický nástroj. Evropské hospodářské společenství je především politickou úmluvou, jejímž cílem je dosažení politické integrace Evropy.“
Představa politické unie Spojených států evropských byla pro většinu občanů v 50. letech stejně nepřijatelná jako dnes. Stejně jako dnes se proto první europeisté uchýlili k lacinému triku – místo nikým nechtěné politické unie slibovali skvělou hospodářskou unii. Jen málokdo chápal, že hospodářské unie nelze dosáhnout jinak než prostřednictvím unie politické. Šedesát let po ratifikaci Římských smluv přešlapuje evropské hospodářství na místě. Místo vysoké zaměstnanosti čelí jednotlivé členské státy vysoké nezaměstnanosti. Místo prosperity bojují s důsledky nefunkční společné měny a vysokého zadlužení. S každým dalším ekonomickým neúspěchem roste síla politické unie. Chimérický příslib hospodářské prosperity je placen ztrátou suverenity. Římský mýtus svůj úkol splnil.