Démon Růžička. Padouch, či hrdina?
Tisíce diváků ve vyprodané a bezbřehým nadšením prodchnuté hale vyvolávaly jeho jméno. Hokejový trenér Vladimír Růžička dovedl provinční klub z Chomutova do semifinále extraligy. Opět potvrdil, jakým je ve své profesi machrem, jedním z největších v českých dějinách.
Z tak úspěšných sportovců na domácích hřištích a závodištích přitom žádného neprovází kontroverznější pověst. To je vskutku jedinečná kombinace.
Obdivovaný i osočovaný muž coby útočník pomohl reprezentaci ke zlatu z mistrovství světa v Praze (1985) a na olympiádě v Naganu (1998). Góly sázel s povznášející lehkostí, mazaně na ně přihrával.
Jako trenér získal s národním mužstvem tituly ze šampionátů v Rakousku a Německu (2005, 2010). V nejvyšší domácí soutěži proměnil ušlápnutou Slavii ve vítěznou mašinu, jež za 11 let sklidila 7 medailí.
V kabině i na střídačce si vybudoval bezprecedentní autoritu. I jeho bývalí svěřenci, kteří mu nejsou nějak zavázáni, o něm mluví s úctou. Líčí, jak si žádný z jeho podřízených nedovolí vypustit jediný souboj. Jak se tým na ledě rve i za něj, za svého přísného šéfa, což není běžná záležitost v kolektivech všeho druhu.
Dokázal najít vhodnou roli pro Jágra. Ano, dokonce i božský Jaromír jej uznává.
Růžičkova posedlost povoláním je ojedinělá, nakažlivá a strhující. Není hokejovým vědcem, nikdy se neproslaví přednáškami či publikační činností. Spoléhá se na své geniální instinkty, zimní stadiony jsou jeho přirozeným prostředím.
Pozná, kdy má chásku v šatně řádně seřvat, kdy ji nechat na pokoji a kdy ji vlídně povzbudit. Neshazuje na ni nezdary a nepřivlastňuje si její zásluhy jako někteří jeho kolegové. Pozoruhodná povaha, že?
Přesto spoustu lidí štve. Podráždil je neuváženými výroky, pobuřuje okázalou řečí těla, stylem oblékání i věčným žvýkáním.
A především se stal symbolem korupce v českém hokeji. Přitom ve známé aféře, při níž si vzal půl milionu od otce jednoho z mladých hráčů, nebyl potrestán za úplatkářství, nýbrž za zpronevěru. Podle soudu částku přijal jako sponzorský dar, který nezanesl do účetnictví. Navíc ji posléze sám vrátil, takže se transakcí neobohatil.
Jeho jednání, byť jistě ne čítankové, nebylo v zákulisí nikterak výjimečné. Černé peníze cirkulovaly v šedé zóně leckde. V branži se pohybovali mnohem hrabivější vykukové, na jejichž šmelinu si nikdo neposvítil. Růžička měl smůlu. Není spravedlivé, že zrovna na jeho hlavu byla vysypána veškerá hokejová špína. Že zrovna on se stal obětním skopcem.
Případ osudově zasáhl jeho rodinu. Je pravděpodobné, že pocit ostudy přitížil Růžičkově manželce. Dobrá duše, kterou vlna záporné reakce ničila, poté podlehla rakovině. Trenér kdekoho pohoršil tím, že si za paní Evu, kterou tolikrát velebil, bleskově pořídil výrazně mladší náhradnici. Pokazil si vztahy se synem, jenž pod ním válí za Chomutov.
Je zatraceně ošidné pitvat cizí soukromí zastřené tajemstvím, nicméně je jasné a pochopitelné, že si Růžička v očích veřejnosti dvakrát nepolepšil. Zdá se, že se tím příliš netrápí. Našel nové štěstí. V Chomutově, kde podepsal desetiletou smlouvu, není tolik na očích jako v Praze.
Zase se ponořil do práce. Přivedl si pár borců, kteří pod ním bojovali ve Slavii. Spoléhá na ně. Jeho mančaft v play-off nejprve otočil takřka ztracenou sérii s Boleslaví. Poté vyřadil bohatý Třinec a je krok od medaile. Svérázný chlap znovu předvádí, jaká je ve svém oboru klasa. Nikdy se nestane králem popularity. Jeho image je ale v lecčems méně lichotivá než skutečnost.