V hlubinách se naučíte hovořit s vlastním tělem

Neexistuje nic tajemnějšího než se jen s pomocí vlastních sil vydat někam, kde jste ještě nebyli, popisuje Martin Cheníček svůj motor, který ho táhne do větších a větších hloubek. Je instruktorem freedivingu a právě se jede pokusit o svůj hloubkový rekord.

Dokážete vydržet pod vodou déle než sedm minut. Nemůže se takové zacházení za hranice lidských možností, a to navíc pravidelné, dlouhodobě podepsat na zdravotním stavu?

Ano i ne. Platí zde stejné principy jako pro jakýkoliv jiný sport. Vezměme si například běh. Je zdravé běhat? Co se týče rozvoje kardiovaskulárního systému, běh dozajista zdravý je. Je ale zdravé běhat hned zpočátku 20 kilometrů denně? To už ne. U freedivingu je to stejné. Začínáme nejdříve od krátkých zádrží dechu a krátkých vzdáleností pod vodou. Dlouhodobě trénujeme, abychom si prohloubili soubory reflexů, které nám umožňují optimalizovat spotřebu kyslíku v organismu.

Přesto, i tři minuty bez kyslíku jsou dost.

Přirovnejme to ke sprintu. Jak dlouho dokážete sprintovat? 400 metrů? Unavíte se stejně, jako když tuto vzdálenost půjdete pomalu, klidně? A o to ve freedivingu jde. Jde nám o efektivitu a postupné zvykání. Dlouhé zádrže dechu nejsou hodnoty z říše sci-fi ani hraní si se sebepoškozováním, je to porozumění a využití principů lidské fyziologie, dechových technik, soustředění a tvrdého tréninku „při dýchání“. Tato otázka je často pokládána i proto, že je obecně vžito, že po několika minutách „nedýchání“dochází k odumírání neurobuněk. Ano, ale pokud je zachována distribuce krve díky srdeční činnosti, a u freediverů je, k poškozování po těchto časech nedochází.

Váš otec je známý lékař, jak se on dívá na tento váš koníček?

Určitě je radši, než když jsem závodil ve sjezdu na kole. Freediving nemá zlomeniny. Freediving, pokud je prováděn pod dozorem a s jasnými pravidly, je krásný a bezpečný sport. Od dob, co se mu věnuji, mne vychoval ve svědomitějšího sportovce. Posunul na novou úroveň fyzických schopností, vzdělal v medicíně a porozumění sám sobě a učinil zdravějším člověkem. A to jsou věci, které snad každý rodič u svých potomků kvituje, snad i můj otec.

Váš dosavadní hloubkový rekord je 72 metrů na jeden nádech. Nyní jedete do Egypta tento rekord prolomit. Do jaké hloubky se chcete dostat?

Nechci prolomit nějaké číslo. Nejde mi o rekordy, hloubce jsem se ani v minulosti nevěnoval. Ve freedivingu je pro mě cílem cesta. Chtěl bych celý ten projekt pojmout jako vzdělávací systém. Učím se, jak trénovat, a to už pětadvacet let. Chci se naučit ještě více. O sobě, o životním prostředí, o medicíně, o problematice hloubkových ponorů, trénincích a dalších věcech. Freediving je pro mě věc poznávání. Neexistuje nic tajemnějšího než se jen s pomocí vlastních sil vydat někam, kde jste ještě nebyli. Běžet přes hory. Létat na padáku. Potápět se do hloubek. Jít za hranici, o které jste si doteď mysleli, že je limitní. Do úplně nového, neprobádaného světa. Nejde o čísla. Zkuste to sami. Běžet o trochu dál. Jet na kole trochu rychleji. Pustit se do něčeho nového. Tenhle hlad po poznání v sobě máme jako lidský druh zakořeněný od nepaměti.

Pořádáte kurzy, vychováváte nové freedivery. Sledujete pak osudy svých žáků? Nebojíte se vypouštět do světa nadšence pro takto náročný a nebezpečný sport?

Sleduji. V tomto jsou asociální sítě sociální. Vidím jejich pokroky, jejich cesty po světě, za modrou barvou. A nebojím se o ně, tenhle sport není až zase tak náročný ani nebezpečný. Nebezpeční jsou lidé, kteří ho provozují. Pokud u nich tedy zvítězí ego, soutěživost a ješitnost nad bezpečností. A moji studenti vědí, jak se sebou pracovat.

Co zvládne po vašem kurzu většina absolventů? Jak hluboko se potopit a jak dlouho zůstat pod vodou?

Na kurzech učíme v několika stupních. Trvají nejméně dva dny a po prvním stupni většina lidí dosáhne hloubky do dvaceti metrů a dokáže zadržet dech na zhruba tři minuty. Ty zádrže dechu jsou samozřejmě na hladině, bez pohybu. V pohybu jsou lidé většinou schopni vydržet zhruba třetinu.

Takže to dokáže každý? Proč nám to nejde doma ve vaně bez výcviku?

Protože vaše tělo chce přežít a vana mu nepřijde jako dobrý nápad, díky bohu. Ale popravdě ano, na určitou úroveň u zdravých jedinců se dokáže vypracovat každý. Na kurzech se hodně věnuji nejen fyziologii, ale i psychologii a předávám lidem především uvědomění si toho, co se s nimi děje. Učíme lidi naslouchat vlastnímu tělu, což jsme nějak v hektické době dneška zapomněli. Najednou zjistíte, že tělo s vámi hovoří. Na určité úrovni dojde k prolomení neustálého stavu „bojování sám se sebou“a vy přestanete plýtvat energií. A její ušetření, fyzické i psychické, pak cítíte jako nárůst nové síly. A najednou to jde. Jde jen o to, dozvědět se jak. Freediving je celostní přístup k lidskému tělu i mysli. A proto ano, je pro každého.

O vás je známé, že se snažíte najít pro postupy medicínské vysvětlení. Pomáhá vám v této činnosti i otec?

Před rokem jsme společně s otcem dávali dohromady prezentaci pro lékařský kongres, já jsem byl konzultant. Přednáška pojednávala o schopnostech člověka v hloubkách a potápěčských reflexech, které máme jako součást genetické výbavy. Její název byl prozaický: Překvapení v hloubkách. Snažíme se bořit klišé i dogmata nejen pro obyčejného člověka, ale i pro členy lékařské obce, která se dosud s tímto fenoménem nesetkala. Tahle práce je reciproční, já zase do učení freedivingu vnáším poznatky, které jsem získal v oboru intenzivního lékařství, především pak biochemie a fyziologie člověka. Možnosti na poli medicíny a poznání jsou nekonečné.

Takže své tělo testujete?

Děláme různé zátěžové testy, simulujeme hypoxické stavy nebo testujeme vlivy stravy na výkon, regeneraci či spánek. Výsledky pak využívám ve výuce nebo publikacích pro vzdělávání. Vše zkouším nejdříve na sobě a pak i na dalších vybraných subjektech, především z řad mých kamarádů freediverů. A výsledky jsou mnohdy překvapující. Tento sport mám rád i proto, že to není jen zábava, ale může přinést i mnoho osvěty do vzdělání a pochopení neuvěřitelně složitého lidského organismu, v němž vše souvisí se vším.

Co jste zjistili o vlivu stravy na spánek?

Za roky, co sportuji, jsme vypozorovali korelaci mezi tvrdými tréninky a například špatnou kvalitou spánku, stejně tak i vlivy stravy na regeneraci obecně. Potvrdilo nám to několikaměsíční testování ve spánkové laboratoři. Strava má značný vliv na kvalitní REM spánek, nebo spíš doba posledního jídla a jeho složení. Obecně se to nedá samozřejmě aplikovat na celou populaci, každý člověk je trochu unikátní. I trávicí soustava by si však měla odpočinout, nejvhodnější jsou tři jídla denně a nejíst večer několik hodin před spánkem. Určitě ne pálivá jídla, nebo třeba fazole, které kvůli obsaženým látkám zabraňují kvalitnímu odpočinku.

Jaký z testů na vás měl největší dopad v potápění či životě?

Martin Cheníček se dokáže ponořit na jeden nádech do hloubky více než sedmdesáti metrů. „To nejsou hodnoty z říše sci-fi,“tvrdí.

Je těžké to popsat laicky. Nicméně asi nejvíce prokazatelný vliv, který jsem na sobě rozpoznal v rámci freedivingu, byl nárůst síly a výkonnosti díky zvýšené kapacitě plic po rozcvičení, které přitom trvalo třeba jen několik málo minut. Stejně tak techniky maximálního výdechu a jejich vztah k flexibilitě hrudníku. Opět stačilo se funkčně protahovat doslova jen několik minut a výsledky potom byly znát dokonce v řádech několika decilitrů. V obecném sportu asi posílení partií jádra těla. Tam máme všichni velké mezery. Testy však mnohdy jen potvrdí, co už dávno víte. Mám rád stará česká přísloví, jako například toto: „Život se měří počtem nádechů a výdechů.“Já se roky věnoval pránájámě (jogínské dechové cvičení – pozn. red.) a musím říci, že fyzické projevy každodenního cvičení byly markantní. Stran psychiky bych použil další vžité rčení: „To rozdýcháš.“Však také ano. Už jste si někdy zhluboka povzdechli, a cítili se hůř než předtím? Nemyslím.