Nejhorší je zavírat děti doma

Lenka Ficová se s onkologicky nemocnými dětmi setkává každý den. Během jejich pobytu v nemocnici je vyučuje a má přehled o tom, v jaké situaci se ocitají po návratu domů.

Co prožívá onkologicky nemocné dítě poté, co se dostane z nemocnice domů?

Drtivá většina těchto dětí a jejich rodičů zažívá naprostou izolaci. Nějakou dobu po propuštění má dítě sníženou imunitu, takže vůbec nemůže do kolektivu. Ale i poté, co by se dítě mohlo částečně vrátit zpět do školy, to možné prakticky není. Chybí například pedagogičtí asistenti, kteří by dětem v návratu do školy pomohli.

Co konkrétně by v této věci mohlo udělat ministerstvo školství?

Mělo by umožnit například snížení počtu žáků ve třídě nebo její rozdělení na dvě menší skupiny s tím, že by finančně podpořilo druhého pedagoga ve třídě. Vedle toho by bylo zapotřebí zajistit jasný systém financování pedagogických asistentů. Dnes je to tak, že tyto peníze může uvolnit kraj, ale nemá k tomu žádnou povinnost.

Ministerstvo tvrdí, že podporuje vzdělávání dětí prostřednictvím škol v nemocnicích.

To je zcela absurdní a úsměvná odpověď. Školy při zdravotnických zařízeních nejsou „druhou možností“pro vzdělávání žáka s dlouhodobým, tedy i onkologickým onemocněním. Ve školách při nemocnicích jsou vyučováni žáci v průběhu hospitalizace, přičemž zůstávají stále žáky svojí kmenové školy.

Ministerstvo dále rodičům navrhuje, že mohou využít individuálního vzdělávání dětí.

Právě individuální vzdělávání je přesně ta forma, která je pro děti v léčbě a po léčbě naprosto nevhodná. Dítě je opět izolované. A to je špatně.