Lukáš Lis, nejlepší z učitelů
Vítěz letošní ankety o nejlepšího učitele Zlatý Ámos je ze Soběslavi. Lukáš Lis učí češtinu a angličtinu na prvním i druhém stupni základní školy.
Původně chtěl být právníkem a dlouho si nebyl jistý tím, jestli vůbec chce učit. „Nedostal jsem se na práva, na pedagogickou fakultu ano. Vystudoval jsem ji, ale ještě před promocí jsem nevěděl, jestli tuhle práci chci dělat,“vzpomíná na začátky své učitelské kariéry Lukáš Lis, nejnovější vítěz ankety Zlatý Ámos o nejlepšího učitele roku.
Jen pár dní stačilo k tomu, aby se do učitelské práce zamiloval, a to se ani po devíti letech nezměnilo. „Chytlo mě to, nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného,“říká učitel angličtiny a češtiny ze Základní školy Soběslav. Že ho práce baví, považuje za nejmocnější zbraň ve svém učitelském repertoáru. Snaží se, aby učení bylo zábavné i pro žáky ve třídě, proto ho letos „jeho“osmáci nominovali do soutěže.
„Když odborná porota z pěti finalistů, tří žen a dvou mužů, oznámila jméno nového Zlatého Ámose, nadšení mých žáků málem zbouralo konferenční sál pražského hotelu Olšanka. Je to hlavně jejich vítězství,“okomentoval to zjevně dojatý nejlepší učitel roku.
Jak jste se dozvěděl, že vás vaši žáci chtějí nominovat do soutěže o nejlepšího učitele?
Tak, že děti vložily potvrzenou přihlášku o nominaci do třídní knihy. Přišel jsem do třídy, otevřel jsem třídní knihu s tím, že do ní zapíšu, a tam jsem ji uviděl. Na přihlášce musel být můj podpis, ten ze mě vymámily potají. Asi nejdu úplně příkladem. Měl bych jim ukazovat, že nemají podepisovat nic, co si pořádně nepřečtou… K tomu musely ještě nasbírat sto podpisů a napsat charakteristiku.
Vaše první reakce?
Byl jsem dojatý, hlavně protože do toho děti daly tolik práce a času. Možná to bude znít hloupě, ale mám větší radost z toho, jak jsou nadšení, než ze samotného vítězství.
Jací jsou žáci, kteří vás do soutěže přihlásili?
Já je mám od šesté třídy a už tehdy byli hodně samostatní, což dokázali i ve Zlatém Ámosu. Autorem všeho, co jsme v téhle soutěži předvedli, jsou děti. Já jsem byl jen řadovým hercem, který si podle scénáře nacvičil všechno, co v něm měl podtržené.
Přihlášku, scénky, vystoupení, to všechno daly dohromady děti. Jsou zodpovědné, samostatné a hlavně je s nimi legrace. Když jsem se o tom bavil doma s rodiči, nedokázali si představit, že by to oni sami v jejich věku zvládli. Že by oběhli ostatní učitele a spolužáky, sesbírali od nich podpisy a udělali všechno ostatní, co je s touto soutěží spojené. Myslím, že to platí obecně, dnešní děti jsou v lecčem do života lépe připravené, než jsme byli my nebo naši rodiče.
Říkáte to tak, jako by to byli spíš vaši žáci, kdo vyhrál.
Tak to také od začátku beru. Protože kdybych neměl šikovné děti, nevyhrál bych. Ono kdybych neměl šikovné děti, nejspíš bych vůbec neučil. Určitě bych nezůstával ve škole, kdyby se mi učení znechutilo.
Právě to se ale o učitelích často tvrdí, že neučí s nadšením, že tu práci vlastně nechtějí dělat. Jak to vidíte vy?
Já nikomu do hlavy nevidím. Ale když budu mluvit za sebe, tak učitel, kterého učit nebaví, by tu práci dělat neměl. Nic mu to pak nedává a co si budeme povídat, na nějaké velké zbohatnutí to také není. Nechápu učitele, které to nebaví. Navíc děti to hrozně rychle vycítí a také to dají najevo. Kdyby mě to nebavilo, určitě bych tady neseděl, byl bych pro svoje žáky jeden z těch učitelů, na které se nadává.
Co je tajnou zbraní nejlepšího učitele?
Žádnou tajnou zbraň nemám, jen se snažím, aby se děti v hodinách nenudily, protože když je učení baví, snáz se jim dostane do hlavy. Ani si nemyslím, že bych byl extra dobrý v předávání znalostí, ale dokážu jim předmět neznechutit. Nenalhávám si, že bych je za šest let na základní škole dokázal nějak extra plynule naučit anglicky. Naučím je základy a snažím se, aby si k angličtině vybudovaly takový vztah, aby se ji rády učily i dál, aby v ní pokračovaly, i když ze základní školy odejdou.
V souvislosti s platy se hodně často mluví o tom, že učitelé ztrácejí respekt. Nejen u dětí, ale i u jejich rodičů. Vnímáte to tak?
Myslím, že se na učitele poslední dobou nahlíží o něco lépe než dříve. Už jsme za zlomem, kdy povolání učitele bylo v očích veřejnosti asi to nejpodřadnější. My sami se musíme snažit, aby to bylo ještě lepší. A čím to bude lepší, tím víc lidí se na pedagogické fakulty bude hlásit. I s ideály, ne jako já, protože se nedostali jinam.
Takže vy nepatříte mezi učitele, kteří si stěžují na to, že v nich rodiče žáků mírně řečeno nevidí partnera?
Nepatřím, já mám už devět let na rodiče štěstí. Snažím se děti opravdu něco naučit a ještě je to naučit tak, aby i do těch hodin chodily rády. Nenalhávám si, že ráno nemohou dospat, protože mají hodinu angličtiny. Ale mám radost, když chodí domů s úsměvem. Rodiče snad ani nemají důvod být na mě naštvaní. Kdyby to tak bylo všude, problémy s rodiči nebudou. Samozřejmě až na extrémní výjimky, ty ale budou vždycky.
Ptám se, protože když se řekne učitel, téměř vždycky se o této profesi mluví jako o profesi, které se dlouhodobě ubližuje, třeba v souvislosti s platy.
Četl jsem, že z vysokoškolských profesí jsme nejhůře ohodnocení. To se nám samozřejmě nemůže líbit, ale pokud mluvím jen já sám za sebe, to co dělám, nedělám kvůli penězům nebo dalším výhodám. Dělám to, protože mě to ve třídě s dětmi baví. Neříkám, že platy neřeším, ale není to pro mě nejdůležitější.
Co vám tedy nejvíc vadí na tom, jak dnes školství funguje?
Možná z toho vyjdu jako moc velký idealista, ale kdyby mě trápilo něco opravdu zásadního, asi bych tuhle práci nedělal. Ano, otázka nízkých platů se nabízí. Ale já se z toho platu uživím a práce mě naplňuje. Dopoledne učím a odpoledne se věnuji svým koníčkům, které jsou opět většinou spojené se školou. Založili jsme například s kolegou dramatický kroužek a odpoledne chodíme s dětmi hrát. Neříkám, že bych nechtěl vyšší plat, ale důležitější, než jestli beru 25 nebo 30 tisíc, je pro mě v tuhle chvíli to, že mě moje práce naplňuje. Asi si na to budu muset najít nějakou odpověď, protože se na to ptají všichni.
V tuhle chvíli se plat učitele zvyšuje podle odsloužených let. Jestli učí dobře, nebo ne, má na jeho výši platu jen malý vliv. Parlament nyní schvaluje kariérní řád pro učitele, který by to měl změnit. Vidíte v něm přínos?
Nápad se mi líbí víc než praktické provedení, i když nevím, jak bych to osobně vylepšil. Když učitel dělá svoji práci lépe, měl by za to být lépe ohodnocen. Ale jak změřit, kdo je lepší učitel? Těžko najít kritéria, co to znamená. Mluvili jsme o tom i tady s ostatními finalisty, nakonec jsme skončili u toho, že děti učení baví a že se naučí. Ale jak to změřit?
Bojím se, že kariérní řád skončí jako honba za body, certifikáty a školeními, která si učitel „odsedí“, ale v hodinách se to neprojeví. Když splní určitý počet bodů, postoupí na vyšší úroveň. To by byla škoda. Ale jak říkám, lepší nápad nemám, hodnotit, kdo je a není dobrý učitel, je vždycky subjektivní.
A ten systém, který funguje teď, tedy že základní plat se učiteli vypočítává podle toho, jak dlouho učí?
Že větší vliv na výši platu má to, kolik let učím, než jaký jsem učitel a kolik toho práci dám, to se mi samozřejmě nelíbí. Na druhou stranu, je to pořád ta samá otázka. Kdo to posoudí? Bylo by hezké najít objektivní kritéria.
Ještě se vrátím k těm vašim osmákům. Máte v hlavě nějakou příhodu, která vás charakterizuje?
Jsme všichni takoví zmatkaři, já i děti. Výborně to ukazuje oblíbená historka z jednoho výletu. Nechali jsme si ujet autobus, a tak jsme šli po silnici v hrozném horku. Holky chudinky v žabkách, protože čekaly, že dojedeme autobusem až do kempu. Bylo mi jich líto. A pak jsem viděl v lese pěšinku. Vytušil jsem, že tudy to bude lepší cesta a navíc kratší. Co k tomu dodat. Do kempu jsme dorazili o dvě hodiny později, než kdybychom šli po silnici. Máme fotky, jak holky v těch žabkách slaňují po kořenech ze stráně v lese. V tu chvíli mě nejspíš nenáviděly. Ale teď je to jedna z našich nejvtipnějších historek. Díky ní na ten výlet nikdy nezapomeneme.