Masakr v dílně
Martin Hadrávek přežil vražedný útok. Jeho blízcí ne
Na to, že jde o největšího výrobce výfuků na motocyklové veterány v zemi, byste sami přišli jen těžko. I na vratech je jen malá skromná cedulka, dokonce ještě se jménem zavražděného otce Františka. S „ičem“a pevnou linkou, objednávky dle domluvy. Něco jako reklama na plotě na prodej medu od včelaře.
„Celý život jsem tátovi vyhrožoval, že ten blázinec si na triko nevezmu. Když ale najednou stojíte na rozcestí, tak se uvažuje úplně jinak. Věděl jsem, že musíme pokračovat, že by bylo škoda nechat zemřít tátovu práci,“pokračuje Hadrávek a rukama od šmíru vyndává z bedny jeden polotovar za druhým. Není žádným podnikatelem za vodou, nejezdí v drahém autě, mobil má starý tlačítkový za pár stovek. Chodí celé dny v bleděmodrých montérkách, úřaduje z obýváku svého domu a s patnácti zaměstnanci normálně pracuje u soustruhu. O víkendech k tomu objíždí veteránské burzy a prodává své výfuky. Řemeslo jako řemen.
Dáš děňgi, budou žít
Teď se mu daří. Měsíčně vyrobí výfuky na pět set motocyklů, a to v kvalitě, jakou v této zemi – soudě podle komentářů na odborných fórech – nikdo neumí. Z dílny přitom putují výfuky i do Ruska nebo třeba Švédska. Tedy do zemí, kam v minulosti věhlasné motocyklové závody Jawa a ČZ vyvážely. V rodinné firmě je balí do krabic jeho matka Dana. Důchodkyně, která byla první, koho vrazi napadli.
Lupiči totiž přišli do domu zezadu od polí místy, kde Hadrávkovi nemají žádný plot nebo jen chatrný orezlý, aby slepice neutekly. V tu dobu právě tady matka Dana zaháněla slepice do kurníku, když padla rána a sesunula se k zemi. Lupiči – kterých patrně bylo více než jen první dva obvinění – jí svázali ruce. Černou plastovou páskou.
Proběhli všemi dílnami, které na statku jsou. Každého, na koho narazili, surově ztloukli. Kovovými tyčemi, kterých se na dvoře jihočeské usedlosti povalují kilometry. Právě s trubkami a plechy se zde v dílnách dělá.
Na dvůr v tu dobu vyšel i majitel dílny František Hadrávek. Když viděl krvavou řež, prosil lupiče, aby toho nechali a vzali si v domě z trezoru peníze. „Dáš peníze, budou žít. Nedáš, nebudou,“křikli lupiči a strčili do něj, aby je dovedl do patra domu. K trezoru. Ve vedlejší místnosti seděl u počítače nad objednávkami Martin Hadrávek. „Jen jsem uslyšel ruským přízvukem: naval děňgi. Dostal jsem strach, vzal nůž... Pak padla rána a probudil jsem se až v nemocnici,“vzpomíná bez emocí Martin Hadrávek.
Třebaže policie pachatele dopadla, v Hadrávkových a zaměstnancích určitá nejistota stále zůstává. Pořád si říkají, proč si lupiči vytipovali právě je. Nikomu podle svých slov nedluží, s nikým konkurenčně nesoutěží. „Slušní lidé, platí, starají se,“popisuje je jeden z bývalých zaměstnanců.
Dvacet let s tátou v dílně
Stejná otázka – proč vlastně – je v lidech ve vsi. „Fanda? To byl fachman. Ten dělal řemeslo, jako už dneska umí málokdo. Ti vrazi by měli dostat provaz. Nic jinýho si nezasloužej,“říká rázně traktorista na poli na dohled od domku.
Na to, proč oba muže ztloukli tak surově, že zemřeli, a nespokojili se s penězi z trezoru, se ptali lupičů po dopadení i kriminalisté. Podle zdrojů MF DNES muži ve věku sedmatřicet a třiatřicet let jen krčili rameny a dívali se do země.
Hadrávkovi mají v malé vesničce dobrou pověst. S nikým se nehádají a zakladatel dílny František Hadrávek, který zemřel v šestašedesáti letech, vždy platil za toho, za kým se chodí s čímkoliv železným rozbitým. „Byl vždy ochotný. Dělali denně od rána od sedmi do večera do devíti, a přesto nikoho neodmítli se sebemenší blbostí,“vzpomíná mladá maminka Jana, která je na návsi na projížďce s kočárkem.
František Hadrávek byl vyhlášený v okolí už v sedmdesátých letech. Tehdy udělal své první výfuky na motorku. To když si koupil silnou „půllitrovou“Jawu ze třicátých let a výfuky si sám vyrobil. Rovnou patery.
Do tehdejšího časopisu Svět motorů dal inzerát a sešlo se mu na sto objednávek. Tak je začal po práci doslova na koleně vyrábět.
Firma Martina Hadrávka dnes funguje i proto, že syn s tátou trávil v dílně dvacet let. „Táta mě cepoval odmalička. Kdybych k tomu přišel teď zčistajasna, tak bych to nedokázal převzít. Mě manuální práce vždy bavila víc, než studovat,“říká Hadrávek. Přesto má magisterský titul ze statistiky. I když tomuto povolání se nikdy nevěnoval, nezapře jej v sobě. To když popisuje, jak nevěří, že by podobnou tragédii ještě někdy zažil. „Statisticky máme vybráno na pět životů dopředu.“