Zabil jsem celou cikánskou kapelu. Něžně černá zábava
Diváci Febiofestu mají dobrý vkus. Jako první vyprodali projekci Deníku strojvůdce, který zítra vstupuje do našich kin. Originální komedie srší černým humorem, balkánskou náladou i něhou.
Zatímco psycholog, jenž ho má utěšovat, se hroutí, zkušený strojvůdce mu bez hnutí brvy líčí: „Zabil jsem cikány. Celou kapelu. Usekl jsem jim tři hlavy, jedna na mě mrká ze zpětného zrcátka.“Mluví věcně, ze svého pohledu pouze konstatuje další kapitolu profesního údělu, jenž se v jeho rodině dědí: „S dědou a s tátou jsme zabili šestašedesát lidí.“Pak jim nosí na hrob květiny: s lítostí, ale bez viny.
Balkánský Kolja
Přesto nastane okamžik, kdy navenek tvrdý, odměřený, emocím nepřístupný muž, jehož herecký výraz drží obdivuhodně na uzdě Lazar Ristovski, ztrácí jistotu. Protože sirotek, jehož málem přejel a nakonec vychoval jako vlastního syna, chce také řídit vlak. Což znamená zabíjet. A dokud nesrazí svého prvního sebevraha, nemůže dospět. Jenže kde cvičnou oběť vzít?
Iniciační rituály dojímají vždycky znovu, v Deníku strojvůdce však má obřad zasvěcení naprosto ojedinělou podobu. Zároveň jím s přirozenou zákonitostí vrcholí celý půvabně skromný příběh, jenž by se dal popsat jako balkánský Kolja. Sice dospělejší a zdánlivě drsnější Kolja, protože tady zná osamělý kluk s kufříkem krutou pravdu, že ho rodiče nechali před sirotčincem v krabici, ale přitom Kolja nekonečně něžný. Včetně svérázně pospolité komunity železničářů ve vagonech, kteří si u rakije vykládají, kdo komu kdy přejel syna, kdo babičku a kdo nevěstu.
Sebevražda za sto eur
Právě melancholie stesku, která občas prosakuje do prozaického kolovrátku „je to prostě naše práce, je to náš osud“, zhruba v polovině snímku jeho samozřejmou vypravěčskou linii trochu zbrzdí – podobně jako fantaskní zjevení z hrdinovy minulosti. Nicméně finále se znovu vyostří včetně krajního projevu otcovské oddanosti: „Když skočíte pod vlak, který řídí můj syn, dám vám sto eur.“A existuje i možnost ještě šílenější.
Ačkoli podstatnou roli ve společenství mašinfírů hrají ženy, v popředí stojí neodolatelně málomluvná souhra mužské domácnosti. Ristovski připomíná „chlapáčtější“verzi Zdeňka Svěráka a Petar Korac v roli jeho svěřence má zase něco z mladistvého Vladimíra Pucholta či z Václava Neckáře v pocitově blízkých Ostře sledovaných vlacích.
Červená je zelená
Byť starší zaučuje mladšího pro případ nehody s realistickou názorností – „pokřižovat se a sednout na zem, nebo ti cizí ruka proletí oknem“– a takřka sebemrskačsky potlačuje veškeré okázalé projevy citů, tolik láskyplnosti se do pětaosmdesáti minut málokdy vejde.
Není divu, že Srbsko vyslalo právě Deník strojvůdce za Oscary; kdyby se tu nehrály politické šarády, mohl mít šanci. Spojuje totiž nadnárodně platné, blízké a srozumitelné téma s barvami, vůněmi, náladami, tradicemi i zábavnými bizarnostmi země, ve které může titulní hrdina dostat z dispečinku úřední hlášení – Chyba signalizace, červená světla jsou zelená.