Velikonoce: svátek velké očisty i magie
Očista a úcta k zemi, i to byly Velikonoce v raném středověku. Staré, „pohanské“zvyky se mísily s křesťanskými novotami.
Vzajetí dvojího času probíhal život lidí v raném středověku. Pravidelně se opakující střídání a návrat přírodních jevů tvořily čas cyklický, bez konce, ale i s okamžikem obnovy. Existoval však také lineární čas, pojímaný jako řetězec okamžiků na cestě od stvoření světa přes krátkou éru pozemského působení Ježíše Krista až k poslednímu soudu.
„Cyklické pojetí času bývá přisuzováno zemědělskému prostředí. Pojetí lineární světu církve,“vysvětlil rozdíl archeolog Zdeněk Smetánka. Oba časy se mísily i v tom, jak velikonoční svátky vnímali a prožívali sedláci, v raném středověku i v pražské kotlině, představující dominantní složku společnosti.
Už v symbolice Květné neděle, poslední po 40denním půstu, která otevírá velikonoční svátky, se mísí obojí vnímání času. Ať již intelektuály z řad církve, nebo řadovými rolníky. Klíčovou roli v obou případech hraje rašící vegetace. Zelené ratolesti vítaly Kristův příjezd do Jeruzaléma. Není to však jen jediný symbol kvetoucí zeleně. „Základem tohoto dění je i podpora toho, co růst nové vegetace znamená a symbolizuje, tedy zřetelné přibývání nového života,“uvedl Smetánka.
Vlastní velikonoční svátky začaly Zeleným čtvrtkem a bývaly spojené s očistou. „Omývání tváře i koupel v tekoucí vodě probíhaly zpravidla časně ráno, těsně před východem slunce či těsně po něm,“vysvětlil antropolog Lubor Niederle.
Součástí rituální očisty se stalo i „velké prádlo“, kdy hospodyně vydrhla vše, co rodina neměla právě oblečeno, včetně pokrývek. Hospodář vycídil stavení, hospodářské zázemí i dvůr. Po úklidu je bylo možné i vykropit. Nebylo to jediné velké cídění. Očistnou roli hrálo také pálení ohňů neboli „jidášů“, které pálili ve vsi i na posvěcené půdě.
Uhlíky z této hranice mívaly ochranný efekt. Takovými uhlíky z „jidášů“se roztápěla i rodinná pec. Tento zvyk církev tehdy tolerovala.
„Objevují se také ochranné rituály proti nečistým silám,“objasňují historici. Zlé síly má zahnat zapichování prutů na okraj pole či obchůzky „hrkačů“. Hluk měl zajistit magickou ochranu v době, kdy zvony umlkly, „odletěly do Říma“.
„Hrkačky“mívaly leckdy i roztodivnou podobu, třeba zvířecí, a lidé s nimi obcházeli také hůře přístupná či odlehlejší místa. „O velkých svátcích je třeba být obezřetný, neboť úsilí temných sil se zvláště umocňuje,“objasnil důraz na zahánění zla Zdeněk Smetánka.
Ochranné rituály hlukem a dalšími prostředky jsou o to důležitější, že noc na pátek bývá okamžikem, kdy se opět objevují a hrozí strigy, temné bytosti. Nezbytnou ochranu mohl poskytnout kromě všech zmíněných prostředků i česnek.
S hlubokou úctou k půdě bývaly spjaty velkopáteční zvyky. Se zemí se nesmí vůbec hýbat a práce na louce či na poli je absolutně tabu. Přes smutek, který křesťan v den Kristova ukřižování pociťuje, je však vyznění svátků spíše pozitivní.
Narůstá například i účinek léčivých bylin a začíná jejich sběr. I máslo, stlučené v tento den, má medicinální význam.
Lépe se hojí rány, proto hospodáři mohou začít se štěpováním stromků. Doporučovalo se obejít i pole pro jeho ochranu.
Na Bílou sobotu a vzkříšení pozitivní vyznění velikonočních svátků dál graduje. Patří k němu i vykrápění domu. Ke kratochvílím těchto okamžiků náleží také honička. „Ta má zajistit vyhnání příživníků z příbytku,“vysvětlují etnologové tento zvyk.
Pekl se také vysoký mazanec, symbol dobré úrody v následující sklizni. V některých lokalitách se pečivo kvůli tomu i koulelo po poli. A hospodářům se doporučovalo tuto sladkost jíst přímo na okraji lánu a poté po něm rozhodit drobečky jako úlitbu za zdar úrody. VÝSLUŽKA I PRO MRTVÉ Velikonoční neděle již mívala veselý ráz a bývala spojena s hodováním, tak se podobala například Vánocům. V pondělí gradovaly svátky koledou či šleháním pruty. I v tomhle existovala hluboká symbolika. Dotek prutů předával něco ze síly země, v níž vyrašily. I to, že bývaly spleteny ve svazku, mělo logiku, toto spojení jejich sílu totiž umocňovalo.
Dávní rolníci samozřejmě zašli i do kostelíka na bohoslužbu. Zpravidla však pro sedláka bylo podstatnější to, co prožíval, než to, co slyšel při kázání. I pro tyto zvyky se intelektuálové na rolníky leckdy dívali skrze prsty. „Jsou to polopohané,“povzdychl si v této souvislosti na přelomu 11. a 12. století učený kronikář Kosmas.
Velikonočním pondělím svátky ještě nekončily, doznívaly takzvanou „provodní“nedělí. Ta nastávala týden po svátcích. „Tím se dotýkáme zcela jiné oblasti, světa mrtvých,“vysvětlil Zdeněk Smetánka. I zesnulým a jejich hrobům totiž dostane pozornosti ze světa živých.
Něco ze svého stolu v té době lidé kladli na okraj hrobů, i když se již pochovávalo v posvěcené církevní půdě. Předkům dárci nosili například mazanec, ale třeba také vejce. Ta odpradávna představují symbol života a vzkříšení. Vymýtit „pohanské“rituály ve vztahu k mrtvým a pohřbívání nedokázaly ani dekrety tehdy vládnoucích knížat. Církvi se tento obyčej nepodařilo vykořenit do dnešních časů a velikonoční výslužka se na hrobech leckde objevuje dodnes.