TA ULICE UMÍ ŽIVOT PROTNOUT
Když mi bylo deset let, začala jsem poslouchat skupinu Chinaski. Jelikož jsem vyrůstala mimo Prahu, byla to právě tahle kapela, od které jsem se dozvěděla, že Vinohradská je třída dlouhá. Kazetu Dlouhej kouř jsem si přehrávala stále dokola a zmíněný fakt se mi vryl do paměti. I tak jsem ale byla později délkou Vinohradské třídy překvapená. Pro vesnickou holku byla ulice o délce čtyř kilometrů nejdříve nepředstavitelná, a když jsem ji projížděla, tak i neuvěřitelná. Ale genius loci Vinohradské třídy zřejmě chtěl, abych uvěřila. Ulice mě pronásleduje. Úplně první rande jsem měla v Sadech Svatopluka Čecha vedle Vinohradské. Šaty na první prodlouženou do tanečních jsme s maminkou koupily v obchodním domě Atrium Flora (Vinohradská 151). První brigáda, kterou jsem v Praze měla, byla v agentuře Kroužky. Ta měla centrálu v Mánesově ulici vedle Vinohradské. První praxi na vysoké jsem absolvovala v budově Českého rozhlasu (Vinohradská 12). Asi nejvíce článků, které jsem napsala do pražské přílohy MF DNES, bylo o Vinohradské. Ze zlatnictví ve Vinohradské ulici máme s manželem snubní prstýnky (Vinohradská 198) a na těhotenskou jógu jsem chodila do Elixír studia (Vinohradská 70). Nepochybuju o tom, že tento výčet není u konce. Jak se čtyřkilometrová třída táhne Prahou, křižuje ji třiatřicet ulic, lemují tři náměstí a dva hřbitovy. Ulice protíná dvě městské části a tři čtvrtě a je na ní sedm zastávek tramvaje. Možností, jak mi může ještě protnout život, je nespočet.